Václav Koubek

Ve statku vísky kousek od zámku Červená Lhota, v níž žije asi sto dvacet obyvatel, hrávají ve stodole i proslulí muzikanti jako Mišík, Hlas či Spálený. Vracejí se sem každé léto. Stejně jako publikum, které jezdí nejen na koncerty, ale i rybařit, bavit se a najít chvíli klidu. Nejlepším místem pro odpočinek jsou kapsy velké sítě, která je zapletená do koruny vzrostlé třešně. Člověk tam nějak lépe slyší, vidí i cítí okolní svět. Když ale Koubek letos na jaře síť rozvěšoval, spadl a zlomil si ruku. Harmoniku musel odložit. Teprve v červenci si s kapelou a nadšeným publikem v českobudějovické Solnici užil radosti z návratu na pódium.

Čím to bylo, že nejen mně připadal koncert v Budějovicích výjimečný? Spousta lidí se do klubu vůbec nevešla, a přesto vydrželi celou dobu stát ve dveřích a poslouchat. Ohlas byl ohromný.

Taky jsem měl z toho večera radost. Už jsem byl natěšený, protože kvůli úrazu jsem poprvé po třiceti letech nemohl celé dva měsíce hrát. V přeplněné Solnici pak bylo hrozné dusno, ale absolutní spojení jedním společným horkem bylo o to působivější.

Asi jste se taky přesně trefil i do nálady publika. Historky o různých svých neúspěších a nedokonalostech, jimiž písničky prokládáte, jsou povzbudivé. Konečně někdo, kdo nepředstírá, jak je ve všem úspěšný.

Zjistil jsem, že když je krize, chodí na mé koncerty víc lidí. Potřebují si jakoby zafňukat. Harmonika se k tomu hodí, protože má měch, tedy duši. Hra na ni připomíná nádech a výdech. Její černé a bílé klávesy jsou protiklady, na nichž je postavený celý svět. Takže by se dalo říct, že kdo chce žít v harmonii, měl by hrát na harmoniku. Mezi písničkami vyprávím i o tom, co se mi nepovedlo, a jako bych to říkal za diváky. Díky tomu si oddychnou.

Doba přeje upřímnosti?

Věřím, že se k ní lidé vracejí. Přestávají jim stačit popové hvězdy, které nemají žádnou autorskou písničku, nikdy nezpívaly za sebe, pořád dostávají muziku a texty od někoho jiného. Mám rád, když je v písničce nějaká osobní výpověď, jsou naléhavější, palčivější, je v nich bolest, člověk, příběh.

A humor. Vkládáte jej do svých povídek a občas z nich citujete při koncertech. Zábavné jsou třeba historky o tom, jak coby umělec z Prahy chalupaříte na venkově. Už si místní zvykli na neobvyklý ruch a divné nápady?

Lidé v obci mi hodně pomáhají, třeba s parkováním nebo sečením. Hranici nočního klidu starosta posunul kvůli koncertům na jedenáctou. Sousedy mám skvělé, pokud jim tedy zrovna nezapálím stodolu. Stalo se nám to při grilování začátkem loňského léta, kdy sousedovi od našeho ohně chytla střecha. Přijeli hasiči ze čtyř měst a ukázalo se to jako dobrý reklamní tah. Spousta lidí jezdila podívat se, kde hořelo, a pak se sem vraceli celé léto. Takže by bylo asi nejlepší při každém zahájení sezony zapálit stodolu, ale radši tu moji.

Na jaké publikum se zaměřujete?

Mou cílovou skupinou rodinka s dětmi, která si tady na zahradě postaví stan. Jedou se projet na kole, podívají se na pohádku do blízké Červené Lhoty, kde pořádám každou sobotu a neděli divadelní představení. Pak si tady užijí koncert a vychutnají atmosféru. Starat se o chatu je dnes už dost drahé, takže se u mě asi padesát lidí potkává každý víkend. Znám je jmény, každý má u baru svůj účet a je to celé domácké.

Jací jsou to lidé?

Celkem už počet členů Vesnického klubu dosahuje dvou tisíc a je to takový stát ve státě. Vrací se sem například parta z Vrchlabí či z Brna, hodně lidí jezdí z Tábora, Českých Budějovic a hlavně Jindřichohradecka. Mají rádi podobnou muziku, nosí sem i vlastní cédéčka a navzájem si je tu přehrávají.

Mnohé muzikanty můžou znát se sítě Hudebních sklepů, u jejíhož zrodu jste stál. Jak je ta síť hustá?

Sklepy se namnožily, je jich už na padesát po celé republice a od podzimu se v nich bude střídat dvaatřicet písničkářů a kapel. Jsou to hlavně soukromé hospody, které provozují nadšenci, jako například v Milevsku. Mám rád taky například Dada club v Jindřichově Hradci, budějovický Velbloud nebo třeba Housův mlýn v Táboře.

Na zimu prcháte do města, ale od Chotěmice nazýváte domovem. Co vás tu drží?

Jsem sluneční typ a třeba oproti severu Čech mám tady o měsíc delší sluneční rok. Tedy o měsíc kratší depresi. Depka je sice moje živnost, bez ní bych asi nic nenapsal. Ale radost prodlužuje život.

Alena Binterová / Sedmička