Pozoruhodné půlstoletí Václava Koubka
„Jestli tak jako já cítíš vůni kopretin / Jestli tak jako já dýcháš jedním tajemstvím…“ zpívá v písni Pojď blíž originální samorost česko-moravského hudebního lesa Václav Koubek. Jelikož předpokládám, že jej většina čtenářů a čtenářek Zvonu nezná, pokusím se tohoto netradičního pastevce, písničkáře, filmaře, divadelního i filmového herce, režiséra, organizátora, spisovatele a poutavého vypravěče krátce představit.
Václav Koubek je z toho typu kumštýřů, kterým se nežije lehce za žádného režimu a který jednoduše řečeno není „user friendly“, neboli uživatelsky přátelský pro hlavní média a velká publika. Však také spojení skřehotavého hlasu, temperamentní tahací harmoniky a svérázných textů často Koubkovi přinášelo a přináší povrchní osudky z „divnosti“ nebo na druhou stranu stejně tak povrchní poplácávání po zádech od rádoby spřízněných hospodských opilců. Přitom písně, filmy či povídky z Koubkovy dílny prozrazují, že do Ratíškovic zavítá přírodně lyrický, chlapsky melancholický, plebejsky kritický, živelně vtipný a především velmi citlivý pozorovatel labyrintu světa i (ráje) srdce.
I když tento čerstvý padesátník zapadá spíše do okrajů a zdá se, že žádná putyka mu není dost nóbl, tato kouřová clona klame. V roce 1993 se staly jeho Šaty šupáka albem roku časopisu Rock a Pop; o tři roky později pak obdržel za desku Bezvětří respektovanou cenu hudebních kritiků Žlutá ponorka. Také na poslední písňovou sbírku Každej pes, na které spolupracoval mimo jiné se skupinou Traband, Pavlem Fajtem, Filipem Topolem nebo bzeneckým Olinem Nejezchlebou, reaguje odborná veřejnost velmi vstřícně. (…)
Po bezmála třiceti letech muzikantského putování po krajích tuzemských, šesti albech, bilančním zpěvníku a třech knihách povídek Václav Koubek nedávno oznámil konec hudební „kariéry“ s tím, že se chce propříště věnovat psaní knih. To je o jeden z důvodů navíc, proč k tomuto bezprostřednímu, renesančnímu a svobodnému člověku přijít blíž a poslechnout si jeho smutné či směšné příběhy, ve kterých se jen tak mimochodem můžeme poznat všichni.
Vít Kouřil