Václav Koubek

Velké sousto. Nazýváme tak přecenění sil, neodvratný nezdar a marný zápas. Ale i velké sousto se dá sníst. Pak nabídne chuť, kterou jiní nepoznají. Písničkář Václav Koubek se zdá být gurmánem zkušenosti.
Těsně před polovinou 90. let podnikal se svou rodinou chalupářské rallye po celé republice – chtěl koupit nemovitost na venkově. Když je však armáda jiných zájemců vybavena silnějšími vozy, konty a kontakty, a vy máte trabanta a peněz tak akorát, nutně potřebujete strhnout na svou stranu štěstí. A jednou, když se pluk poptávky sjel před statkem č. p. 33 v Chotěmicích na Jindřichohradecku, zatoužilo štěstí po dobrodružství a postavilo se po bok Václava Koubka, po bok odvážného outsidera v očekávané dražbě: muzikant v jedné své povídce vypráví, že majitel vyšel ze stavení a k shromáždění kupců řekl: „Děkuji vám za vaše nové nabídky, ale jelikož nemám čas a nehodlám o domě licitovat, zcela spravedlivě prodám dům tomu, kdo inzerovanou cenu zaplatí jako první.“ Václav Koubek odložil zapařený chleba s karbanátkem a z kufru trabanta vytáhl balík bankovek zabalený v novinách. Bylo to přesně.

Do třetice
Na statku blízko Červené Lhoty jsem byl, včetně této (zatím) poslední návštěvy, třikrát. Z prvního setkání si pamatuju hlahol chotěmické hospody, chladný kanafas, holubník a ranní kocovinu, do níž mi zněl verš „ke snídani ohřál jsem si večeři“. Ten obrat, který se později objevil v písni, vznikl právě tenkrát, protože Václav to ráno mísil na plotně ztuhlé špagety z předešlého večera. Víc si napoprvé nepamatuju. Druhou cestu sem jsem podnikl za rok stopem. pročež jsem si napsal ceduli: „TÁBOR, ještě lépe však SOBĚSLAV, nejlépe ovšem – CHOTĚMICE č. p. 33!“ Kvůli jemnému vtipu jsem šetřil velikostí liter, takže bylo vyloučeno, aby v té rychlosti ceduli někdo přečetl. Po dvou hodinách zastavila avie s táborskou značkou. Ani její šofér si cedule nevšiml, ale měl dobré srdce a štěstí opět jednou přálo odvážnému (a vtipnému), protože ten člověk jel až do Soběslavi. Říkal jsem si, že alespoň on si zaslouží vychutnat kouzlo laskavého humoru. Když jsem mu text z papundeklu přerecitoval, dokonce s patřičnou kadencí a ironickou intonací, šofér s dobrým srdcem řekl jen: „Jo, to je na hovno.“ Z mé druhé návštěvy u Václava Koubka si pamatuju znovu hlahol chotěmické hospody, pak hlahol nějakých rozjařených houbařů, hezkou dívku s mikádem, která ve stodole statku nalévala panáky a inspirovala mne k haiku na kazajku. Vzpomínám si znovu na chlad nezahřátého kanafasu a na holubník. Neminula mne ani kocovina poránu. Letos jsem jel do Chotěmic potřetí.

Situace I.
Velmi jsem se mýlil, když jsem si automobil písničkáře představoval jako jeffersovskou bárku, kde se po palubě válejí prázdné láhve, a kam se přece vždy vejdou dva tři náhodní svobodomyslní braši. Před strašnickým divadlem stálo hned několik aut, ale mne kupodivu znepokojila ošuntělá felicie dřepící u země pod tíhou hajlzmis, bedýnek, nábytku a nějakých konzolí. A když mne sám Václav uvítal ve foyeru slovy: „Nemohl jsem ti zavolat zpátky, protože jsem si neuložil tvůj mobil…“, bylo mi jasné, že moje čestné místo ve voze zasedla hajzlmísa a kolegovo komodka. Jediný svobodomyslný brach, který měl na jih cestovat autem, byl Václavův vlastní bratr Ivan, který však nejel za vidinou říčného básnění ani kvůli meditacím, ale proto, aby opravil fasádu na baráku a dohlédl na zedníky. A propos – vlak do Soběslavi jede z hlavního nádraží ve 21. 23 a přijde vás na jedno sto korun.

Situace II., imprese I.
Nechceme-li pít vodu z kohoutku na nádraží, krátce před půlnocí nám nezbývá než zapadnout mezi jednoruké bandity do baru-herny na náměstí. Sotva stačíme upít budvaru jako křen a vyslechnout cosi o dobrém kaufu starého fordu, přichází SMS „cekam venku“. Jedeme obchvatem, který má snížit riziko případných komplikací a cestou hovoříme. Je tomu dvanáct let od koupě chotěmického stavení, dvanáct roků od nového začátku, který jsem díky povídkám Václava Koubka měl v hlavě uložený jako úspěšný pokus o útěk z Prahy. Ano, tenhle pokus byl úspěšný, ovšem byl zároveň i začátkem konce. Mezi řádky Vesnických povídek nasel Václav Koubek lásku, jako by chtěl předejít vztekání s plevelem. Jenže plevel vzejde vždy a může se stát, že ani jeden ze dvou už nemá sílu ani chuť, aby ho zdolal. Povídky život nekopírují, ale záměrně ho přehánějí – čím jsou kratší, tím přehánějí více – buď k lepšímu nebo naopak k horšímu. Je u nich třeba dbát na formu, vtip a pointu, na což se ve skutečném životě zdaleka tolik nedbá. Spisovatelé nepíší pravdu, tu (a nic než tu) píšeme jen my, redaktoři. A tak mi můžete beze zbytku věřit, že jsme se kodrcali jihočeskou tmou po strašných cestách, díval jsem se z okna, jako bych chtěl dohlédnout aspoň za deset let a toužil jsem přeřadit rychlost. A holubník před stavením, z něhož podle povídky věrní holubi se svázanými křídly „odešli“ k původnímu holubáři, byl už také bývalou pravdou.

Situace III., imprese II.
Sedíme ve stodole pod létajícím kolem Jana Tleskače a člověk si připadá jako v hale na ruzyňském letišti, kde visí aerotaxi. Stodola před časem trochu hořela, ale oheň se podařilo udolat vodou z laminátového bazénku, který je vzadu v sadu a táhne usedlost směrem noblesy. O tu však tady určitě nejde – stodola bude po úpravě součástí dispozice, která na statku počítá s výtvarnými, hudebními a divadelními workshopy, měla by být přátelská ke komornějším koncertům a vystoupením, na jaká jsou zvyklí spíše návštěvníci literárních kaváren a malých sálů, mohou se tu konat autorská čtení nebo třeba loutková představení.
„Lidi, kteří na akce přijedou zvenku, tady můžou zároveň bydlet,“ říká Václav Koubek „a protože z mých aktivit nevyřazuju místní, mám dohodu se zdejší hospodou, kde budou přes léto hrát nasmlouvaný kapely. Na statek se ale rock přece jenom moc nehodí.“ V chotěmické „kdysi škole dnes hospodě“ by měly vystoupit například skupiny Traband a FruFru. Místní se pomalu mohou psychicky připravovat na svébytného umělce Petra Nikla, který svůj hudební minimalismus oživuje bizarními pohyblivými rekvizitami a pyrotechnikou. „Tak třeba Nikl ve stodole – to je vyloučeno. S tím hašením z bazénku to jednou stačilo,“ vrtí hlavou Václav Koubek.
Barový pult, za nímž kdysi mlčenlivá dívka z Moravy nalévala panáky, se ve stodole přestěhoval na druhou stranu. Poetika omšelosti a provizoria má výhodu, že dokáže zmást i takového stopaře pravdy, jakým je redaktor: ten uprostřed ní jednoznačně nepozná, jestli stodola trvale žije kulturně-alkoholickým kvasem nebo už roky na ruch jen čeká. Prach je sice „tělem času“, jak napsal básník Josif Brodskij, ale ve stodole, skrz niž neustále protahuje vítr, ani na tohle tělo času není spolehnutí.

Situace IV., imprese III.
Ve stodole byla zima, a tak jsme si šli sednout do seknice. Na stole přistane prkénko, na něm patka chleba, uzené a francouzský sýr. Vedle ještě láhev vína a ostrý nůž. Mohou být dvě v noci. Chvíli je ticho, jak mažeme chleba, krájíme uzené a usrkáváme víno, ale potom ho Václav prolomí: „Moje salto mortale může vypadat tak, že jsem dneska o pětadvacet let mladší a o barák bohatší, ale to je jenom vnější pohled.“ Kout vedle koupelny je zarovnaný balíkem Koubkových povídek a zpěvníků. „S těmi zpěvníky jsem to přehnal, když jsem jich nechal vytisknout tři tisíce.“ „A co tě, Václave, táhlo zrovna sem?“ ptám se. „Jižní Čechy jsou nejhezčí. Je tu nejdelší léto a já zimu nesnáším,“ odpoví. „Teď to v Praze zabalím a tady budu až do švestek a do Prahy se vrátím zase na zimu, až vypálím slivovici.“
K spánku se ukládáme v téže místnosti. Václav a já na společné lože, nad kterým ve spořádaných rodinách visívá svatební fotografie, a kolega fotograf uléhá na posteli v rohu. Chlad peřiny, který rychle ustupuje, je takový, jaký si ho pamatuji z minulých návštěv.

Situace V., imprese IV.
Slunné a teplé páteční ráno. Přes dvůr rozrytý koly traktorů táhnou instalatéři čtyř set litrový rezervoár na vodu. Vzápětí přichází další parta zdít záchody. Václav se na dálku zdraví se svou bývalou ženou, která nese květiny k sousedce. Na zápraží se objevuje bratr Ivan, protírá oči, zapaluje cigaretu a shání se po kladivu, jímž otluče zpuchřelou omítku, aby pak nahodil novou. V krámě vedle hospody, kde dostanete droždí i koště, kupujeme rohlíky, tlačenku, sýr, sparty a basu regentu. Gambrinus bude odpoledne. Jinak už přichází v úvahu jen desítka braník a „trkací“ čili kozel. Cestou z krámu si u souseda půjčujeme míchačku, do níž se zapřahá Ivan. „Slunce v duši,“ zdraví nás místní, kteří na zastávce čekají na autobus. Ptám se, kam tady kromě Soběslavi lidé jezdí za prací. „V Deštné je zinkovna a pak do brambůrkárny v Choustníku. Občas se naskytne příležitostná práce, někdy i u mne. Podnikání tady skončilo,“ říká Václav. Historkou o rybaření bratr Ivan ilustruje, jak to vlastně na vesnici chodí:
Ivan zatoužil po venkovském rybaření. Ani ne tak po rybách jako po rybaření. Ale nechtěl pytlačit, a proto zašel do hospody optat se, jak získat dočasné povolení. „Dáš deci rumu?“ zeptal se hostinský zdánlivě nesmyslně. „Jasně,“ odtušil Ivan. Hospodský do sebe hodil sklenku, otřel pult a na prázdnou účtenku napsal: „Ivanu Koubkovi se uděluje povolení chytat tu ryby od 15. do 31. srpna.“ Václavův bratr hleděl na pivem vlhký papírek s nedůvěrou, ale hostinský řekl: „Kdyby se někdo vyptával, pošli ho za mnou.“

Situace VI. imprese V.
Je třeba povzbudit zedníky, bratra, zamluvit gambrinus na odpoledne, vyměnit v Deštné levé dveřní futro za pravé, přibrat pytel štuku, zajet do Dírné zaplatit dřevo, cestou zkouknout, co se musí po zimě opravit v „divadelní stodole“ v Červené Lhotě, dohodnout opravu prasklého výfuku s automechanikem na kraji vsi. Večer už Václav hraje v Šumperku.
Pila v Dírné patří hraběti Wratislavovi, „majiteli všech okolních lesů, rybníků a polí“. Václav Koubek vesele vzpomíná, jak žádal hraběte o dřevo: „Ale ano, klidně si nařežte, co potřebujete,“ souhlasil hrabě. „Jenže my nemáme nářadí, abychom…“ – „Aha… tak my vám to nařežeme, a vy si jen přijedete, ne?“ – „Jenže já nemám lidi, kteří by…“ – „Tedy my vám dřevo i naložíme na valník.“ – „Jenomže… my ho nemáme čím odvézt.“ – „Ahá. Dobrá. Tak mi rovnou řekněte, kde to máme složit!“
Účet na pile je vyrovnán, další řádek v diáři škrtnut. „Nula už je byznys,“ říká Václav. Obědváme v hospodě v Deštné, u stolu s řemeslníky. Vedle obědvá pohřeb a sál vzadu je zrovna cílem výletu „Za krásami Deštné s možností koupě prvotřídních hrnců“. Zatímco účastníci pohřbu se po obědě pomalu vytrácejí, od úpatí pyramidy hrnců není možné utéci. Jen řemeslníci, pohřební hosté a my můžeme nyní z hostince svobodně odejít, jak jsme přišli. Nahlížím ještě zlomyslně do sálu a tiše si zpívám: „Dej tvář jí do dlaní a poddej se na chvíli – přestaň se lásky bát – pak pochopíš – že není už míst – že nejdál jseš tam – kam rád se vracíš…“

David Nesnídal / MF Plus