Václav Koubek

Hlasem harmonikou je něco mezi Žižkovem a Paříží. Záběrem tak trochu renesance: hudebník, herec, spisovatel, režisér, dramaturg, produkční. K české folkové scéně patří dvacet let.

VÁCLAV KOUBEK (*1955)

Hudebník, režisér, herec, produkční a spisovatel. Vystudoval vysokou školu strojní v Liberci a Lidovou konzervatoř. Působil mj. v Hanáckém divadle, Ústředním loutkovém divadle, Loutkovém divadle v Opavě aj. V letech 1992–93 se jako autor, dramaturg, režisér a herec podílel na divadelních poutích na pražském Střeleckém ostrově. Vydal desky Ozvěny malých scén (1985), Obrazy (1992), Šaty šupáka (1993), Bezvětří (1996), Lítám (1999) a Já a můj táta (2002). Autor knih Teď je to čistý, Vesnické povídky, Hospodské povídky a Karí povídky. Pracoval pro televizi, jako herec se objevil i ve filmu (Mikola a Mikolko, Keď hviezdy boli červené, Zvířata ve městě, Cesta pustým lesem, Co chytneš v žitě aj.). S režisérem Romanem Vávrou nyní natáčí filmovou pohádku Čert ví proč.

Na koncertech se pořád vracíte k nejstarším písničkám. Proč? Je to tím, že jste vložil do té první várky všechno?
Asi je to věkové. Nějak se těch pět úhlů, pět světů ve vás spojí v jednom těžišti a v té chvíli uděláte něco, co si myslíte, že je dobré nebo s čím se ztotožníte. Všechno ostatní je vlastně jen příprava zase na něco dalšího. Ale pakliže znovu těch pět sil nespojíte, vždycky tomu něco schází.

Říkáte: pět sil. To číslo jen tak střílíte od boku, nebo je můžete pojmenovat?
Co já vím. Může to být pět živlů, nebo pět otvorů, které všichni máme v těle. A může jich být i jinak. Křesťané říkají tři, Indové pět, Číňané sedm. Ale je to jen příměr.

Vás baví hledat tyhle významy?
Neumím to, ale chtěl bych se do budoucna spiritualitě věnovat víc. Víc psát a nacházet širší souvislosti mezi časem, věcmi a náhodami. Ale to bych musel říct: »Tak děti, nebudu vám kupovat bazén na zahrádku, můžete si sednout na kolo a jet si dva kilometry k rybníku.« A těm kolem sebe oznámit, že přece nemusím mít desky, protože si je vydávám teď sám a tím pádem si je taky sám musím zaplatit a po jednotlivých kusech prodávat a to mi bere sílu. Čas utíká a já pomaličku přicházím do let, kdy si říkám: Už vím, co budu dělat za měsíc, už vím, co bude za půl roku a dneska už jsem ve fázi, kdy mám svůj »fárplán« připravenej na tři roky dopředu. A jen ho splním, přichází další tříroční období, a tak bych si do sedmdesátky mohl říkat: Teď ještě ne, ale jednou to všechno prodám, ty gauče desek, co mám doma, a až je prodám, pak už budu šťastnej a dám si klid. A pořád to nepřichází, děti celej tejden nevidím, nemám v pořádku rodinu, city, všechno je rozházený. Takže bych chtěl tu pýchu zvanou kariéra zahodit a začít znovu.

Nejste snad spokojený? Říká se, že se vám daří, na co sáhnete.
K tomu, co jsem kdy chtěl, mi z těch kilometrů schází snad cenťák, ale ten mě mrzí nejvíc. Je nejtěžší a už ho ujít nedokážu. Začal jsem pozdě, jinde a s chybou. Lopota tam je, ale ta aureola nad tím se mi nedaří.

Trochu zbytečně skeptické.
Jsem skeptik.

Kdysi jste se přece rozhodl kvůli sobě i kvůli muzice žít v chudobě a vydržel jste.
Ale já nejsem chudej. Mám byt, mám dům, rodinu, žena jedno auto, já druhý. Ale vnitřně jsem nespokojenej. Aby něco bylo dobrý, musí to mít dech. Nadsázku. Čtvrtej rozměr, a ten mi schází.

Před dvaceti lety jste jako strojní inženýr utekl do Supíkovic pást krávy. Pak jste s rodinou utekl bydlet do jihočeské vesnice. Pak jste utekl na cestu do Indie. Co vlastně hledáte?
Jak srovnat formu s obsahem. Doba vás žene pořád někam jinam a vy formálně najednou musíte ustoupit. Jednou, dvakrát… pořád.

Vy snad nejste se svými písničkami spokojený?
Jenže jsou z jiných období a dneska vlastně už nové nemám. Jsem unavenej.

Není to prostě jen kritický věk, kdy člověk už zjistí, že život bez kompromisů je iluze, ale ještě se jí nechce pustit?
Jenže se při tom musím usmívat, jakože takhle přesně jsem to chtěl. Jako prodávající se umělec nesmím o sobě pochybovat. Musím být sebevědomý, zářící chlapík, který přesně ví, za čím jde, a běda, kdyby dal najevo, že se mu něco nedaří.V tu ránu ho lidi odvrhnou a jednou větou přijde o práci.

Nejsem si jistá, že právě tohle chce vaše publikum vidět. Za vámi přece lidi jdou proto, že jste stejně pochybující a bezradný jako oni.
Snad. Nesnáším současné pokrytectví. Otevírám témata, která jsou skoro tabu. Ale já si tak jen pomáhám, protože nemám načteno, nejsem hudebně vzdělaný a moje síla je právě jen v tom, o čem zpívám. Nedávno jsem hrál v Kardašově Řečici v evangelickém kostele na dobročinné akci. Přišlo sto padesát lidí a já jsem se rozhodl povídat si s nimi o Bohu. Jsem nevěřící, do kostela nechodím, a možná proto jsem si mohl dovolit o Bohu mluvit. O mých pochybováních. O tom, kdy jsem chvíli věřil a chvíli naopak nevěřil. Ten koncert proběhl v absolutním tichu a já cítil, že těch sto padesát lidí zažilo to samé, co já. Že hledání Boha je důležitější než jeho nalezení.

Proč tedy pořád tolik pesimismu, když sám cítíte, jak svoje posluchače oslovujete? To je snad přesně ono, co si písničkář může přát.
Jenže dál… dál.Tohle už dělám dvacet let. Celý život dělám to samý a já bych chtěl pokročit. Na koncertech pořád potkávám ty samé lidi. Připadám si jako v jednom patře jednoho domu – nedostanu se ani o patro níž, ani o patro výš. Ani mezi sociálně slabý, ani mezi ty, kteří dělají ministry v jakékoliv společnosti. Takže někdy mám stavy beznaděje, protože nedošlo k žádnému promíchání. Všichni se pořád dál nacházejí ve svých patrech.

Myslíte, že by i vás nové publikum osvěžilo?
Vždycky jsem doufal, že když do toho skočím, udělám vlnu a něco se změní. Jenže na mě chodí maximálně zase jen děti mých starých fanoušků a já vlastně jiný živočišný druh nepotkávám. Myslel jsem, že svět je vertikální, a on je horizontální.

Zkoušel jste utéct do Indie, a zdá se, že se vám ani tenhle útěk nepodařil. Sám jste kdesi přiznal, že je dobré vrátit se do hospody k vám na vesnici. Co je na ní tak fenomenálního?
Jediná dává šanci, že se tam lidi potkají. U nás ve vsi žije tolik lidí, co bylo v ďáblickém paneláku, kde jsem kdysi bydlel. A ani tam jsem jich v hospodě tolik nepotkal. Tady jo. A s mým publikem mají málo společného. Třeba si myslím, že jsem vtipnej nebo že jsem udělal hezkou písničku, ale je to nebere. Není to jejich muzika, protože každý jsou z jiného těsta. A já tak v hospodě potkávám lidi, kteří žijí v jiném čase, někdo je o sto let mladší, někdo o dvě stě let starší, a udržet se v tak různorodé společnosti, to je pro mě téma.

K hovoru?
Na povídku. Najednou úplně neznámý svět. Čemu oni se smějí, já se nesměju. A nad tím, co oni myslí zcela vážně, já se můžu popukat. Na venkově spíš potkáte Boha, zatímco ve městě potkáte byznys. Venkov má humor, který bych ve městě nenašel. Když se jich zeptám, jestli Bůh je, odpoví, že si vezmou bibli na traktor a v pondělí mi řeknou.

Kdo z lidí, které jste v životě potkal, vám zůstal kamarádem? Autoritou, se kterou se poměřujete?
Můj přítel Petr Kavan říká, že vaše guru může být i vaše babička, pokud jí rozumíte. A můj guru je právě Petr. Výtvarník, který odešel do Indie a zůstal tam, dělá tam a žije tam. Když jsem za ním přijel a přivezl mu láhev whisky, celá jeho indická dílna mávala rukama, že přišel démon, který tu nemá co dělat. Ale stejně jsem ho opil.

Co vám řekl?
I on pochybuje. Už je hind. Nikdy sice nebude Ind, protože se tak nenarodil, ale odvedl na sobě spoustu nádherné práce. A když já načnu nějaké ty svoje myšlenky a on mi na ně řekne o hledání prázdnoty, napoprvé ty věci nepochopím, napodruhé se nad nimi zamyslím a napotřetí se je pokusím realizovat v našich podmínkách. Takže pak udělám koncert v evangelickém kostele a všichni víme, že vstupné jde na charitativní akci a že jsme tedy udělali dobrou věc. Ještě čtrnáct dní nás hřeje u srdíčka.

Kam chodíte, když je vám smutno? Do hospody?
Nevím. Hospoda se vám bohužel váže s alkoholem. Jenže když denně hrajete a denně jste mezi cizími lidmi, tak stejně nakonec do ní zajdete. Ale rád bych jí utekl.

Kam?
Pořád mě to táhne zpátky do Indie. Nechat tady všechno a jít. Už jste tam přece byl, vrátil se a podle jedné z vašich Karí povídek jste nirvánu našel nad českým bůčkem.

Proč tedy do Indie?
Protože to je nejsilnější náraz, který jsem dostal. Když jsem tam byl, v první chvíli jsem měl pocit, že to je absolutně krásný, a po čtrnácti dnech, že to je absolutně zoufalý. Petr mi tenkrát řekl: »Počkej za dva roky.« Což je právě teď.Ten zlom přišel.

V čem?
Je tam silné duchovno, které Evropa potřebuje, a já se těším, až se sem ty hladové národy přivalí a svoji kulturu sem přinesou. Ale než se to stane, čím dál víc cítím, že bych měl já jet za nimi.

Co byste tam dělal?
Naučil se žít z minima. Psal bych. Hledal bych poezii, protože to je nejkrásnější forma, ve které je radost, smutek i váhání.

Nevěřím, že Evropan může Evropě utéct.
Já myslím, že jo. Ale zdaří se mu, jen když pořád bude myslet na to, že je Evropan. Pokud zůstane Zastavení dechu mezi nádechem a výdechem. Stav štěstí. Stav ničeho.

Zažíváte ho na koncertech?
Tak minutu. Ale musím tomu pomoct tím, že zpívám písničky tajemný, smutný, bolestivý, váhavý, a pak mezi ně záměrně čtu svoje povídky, aby se lidi zasmáli. A když při písničkách zavřou oči a při povídkách se smějí, když jim jde mráz po temeni a oni se náhle otevřou ze svých krunýřů, pak i mně jde ten vzrušivý mráz po temeni a nikdo nedýcháme… Jednou za čas se koncert takhle podaří.

A najednou byste seděl v Indii, meditoval a byl sám. Nebude vám tenhle kontakt s publikem chybět?
Chyběl mi, když jsem po roce 1990 jel do Anglie a řekl si, že se nevrátím, dokud nebudu umět anglicky. Ale od té doby hodnězůstane sám sebou, osvobodit se může. Jen chvíli trvá, než se dotkne něčeho spirituálního. Jestli je vaším motivem, že místo pěti set desek musíte prodat pět tisíc, spiritualita nepřijde.Ta musí přijít jinudy. Kdysi na strojní fakultě jsme se učili o gyroskopu, přístroji, který mají piloti v letadle a který sleduje všechny vaše tři stupně volnosti: nahoru, dolů, vlevo a vpravo. Všechny náklony. A když se i vy naučíte sledovat svoje tři stupně volnosti, můžete v jedné chvíli dostat svoji duši, svoje tělo, svoje touhy a dokonce i svoje deprese do rovnováhy, protože všechny ty díly měříte maximem. Maximem pro to, abyste dostala práci. Maximem pro to, abyste nikomu neublížila. Maximem pro to, abyste s nadhledem vedla svoje deprese i svoje euforie. A když se v tom bodě zastavíte, řeknete si: Nejsem na tom zas tak špatně.

Stav beztíže?
Uběhlo a já jsem schopný vydržet sám čím dál víc.

Přesto moc nevypínáte. Hrajete po celé republice, organizujete festivaly, píšete knížky, sám si všechno produkujete.
A v tom to je. Každé léto pořádáme na Červené Lhotě pohádkový festival, na který za ty dva tři měsíce přijdou na čtyři tisíce lidí. A všechno děláme sami. Když požádáme Okresní úřad v Jindřichově Hradci o nějaké peníze aspoň na reklamu, řekne, že je nemá. Že ministerstvo je na tyhle festivaly nedá, taková že je doba. Ministerstvo peníze na kulturu vyčerpá na billboardové hvězdy, na jejich reklamu a na platy podúředníků, kteří stejně o ničem nerozhodují. Pohádky a ti kočovní dělníci nedostanou nic, jen co zbude v klobouku. Tahle země je nemocná, nepřirozená. Čím dál víc ji média posunují pouze na spotřebu, na prací prášky, na věci, a ty z lidí dělají ubohé, nekulturní barbary. Konzum je agresívní, přichází a koroduje duše. V Indii nic z toho nepotřebujete.

Protože je celá chudá. Pro nás tady je chudoba vlastně selhání. A vybrat si ji je svým způsobem statečnější v Čechách než v Indii.
Jenže já mám právě výčitky svědomí, že proti penězům nejdu. Že já jsem se jimi nechal spláchnout. Nejsem ten, kdo nemá nic.

Ale snad si pořád ještě vyděláváte dobrým a počestným způsobem.
To je jediné plus.To je má tichá radost, že jsem placen dvakrát – honorářem a smíchem. Možná jsem se dokonce dobral jakési čirosti. Nepotřebuju za sebou velkou aparaturu, záměrně se stavím do formy »harmonika z bazaru«. S minimálními prostředky hraju mtata mtata. Ale vkládám tam témata, která se ostatní bojí vyslovit. Na koncertech mluvím o svojí manželce, o svých dětech, což je možná jakési pásmo, kam by člověk z etických důvodů neměl nikoho zvát, protože to je osobní věc. Ale já mám pocit, že největší bolest a největší napětí, kterému se stále vyhýbáme, končí nakonec právě mezi nejbližšími, a že tam někde schází osvěta. Já vím, že někde ve světě jsou války, ale copak rodina neprožívá stejná traumata? Co když ta třetí světová je tichá, plíživá tady ve středobodu našeho světa-bytí? Za našich babiček si jeden druhého v kostele před Bohem vzal a zůstali spolu a měli osm dětí. Za našich rodičů se manželství rozváděla. Dneska se možná kvůli penězům vše víc brzdí, ale to napětí zde jistě je. A nikdo ho neřeší. Místo toho se koukáme na televizní seriály, kde ti dva mají barák a baví se o tom, kam půjdou na golf. Umělý svět. Zkuste poslouchat, o čem si dneska lidi povídají. Kdo co má a co nemá… Žít bez Boha – který jistě není – jde, ale život je bez něj nesnesitelný.

Vy se nepoměřujete? Nezávidíte?
Kdysi jsem si do notýsku opsal jedno heslo: »Už jen představa bohů může z nás vypudit démony podezíravosti a závisti, kteří stravují naši energii.« Nezávidím nikomu velké domy, velké vozy, velkou kariéru, protože vím, že všechno, co je od slova »mít«, znamená obrovskou odpovědnost. Obrovskou práci. A protože jsme dostali jen jeden život, pak všechno, co máme, jsme museli někde jinde ubrat. Nechce se mi už myslet na to, že musím vydělávat, abych uživil rodinu. Že občas musím vystupovat i na rautech, kde hraju do zad lidem, kteří odcházejí, protože kvůli mně nepřišli.

Co s tím? Je Indie řešením?
Řešením je jít jinou cestou. Psát. Začínám být starej a je utrpení dívat se na smutného harmonikáře. Na psaní jsem v nejlepším věku. Začít v padesáti, snad otevírám rozměry života. Snad dokážu pochopit, proč někdo zabil, ublížil, proč je zlo zlý a že vzniká ze všech těch nenaplněných snů.

Ind je snad nemá?
Evropa míří vysoko. Víc než je zdrávo. Na konci velkých snů, které snad nebyly realizovány, může být skepse a potažmo zlo. Evropa volá: Jsi zdravej, silnej, skvělej, přidej víc a ještě víc, a Indie říká: Jsi totální nic, jen prázdnota…

… tomu věříte?
… nebo ne?

Marie Trávníčková / HOSPODÁŘSKÉ NOVINY - víkend 24/2002