Václav Koubek

Vedle Radůzy, která sbírá Anděly a pomalu i Slavíky, by se nemělo ztratit umění harmonikáře a písničkáře Václava Koubka. Zvláště když vydal znamenitou desku Každej pes.

Muzikant, divadelník i soukromý filmař Koubek vyrůstal s písničkářskou vlnou osmdesátých let. Vymykal se jí od počátku, fyzicky i hudebně. Koubkova živočišná harmonika si rozuměla s křehkostí a citlivostí textů. Jeho písně voněly hospodou, zkušenostmi věčného tuláka a rozevlátého šansoniéra.

Zpočátku Koubek zpíval vkleče, mačkal „držky“, sténal, křičel, plakal a lidi s ním. A vydával desky Obrazy, Lítám nebo Bezvětří, snímané při koncertu nasyrovo i piplané ve studiu.

Čerstvé album Každej pes si Koubek vydal těsně před padesátinami, které oslaví 2. března 2005 v pražském Lucerna Music Baru s Hanou Hegerovou, Jiřím Suchým či Radůzou. Jako by se zde spojilo a vyzrálo vše, co se Koubek za dvacet let naučil. Písněmi procházejí kouzelné textové obrazy („Až jednou někoho potkám, možná jenom vážku, nadýchám se trávy a usnu na bodláku“- Potkám) i drobné situační postřehy – třeba o tom, jak se změní atmosféra lokálu, když přijde dáma (Rozjímání).

Své názory o potřebě svobody nebo ztrátě orientace („topíme se v pitomostech, to velký se nám ztrácí“ – Příběhy) Koubek vkládá do písní nenápadně. Nikomu je nevnucuje. Tváří se jako lehce posmutnělý kejklíř, šibal nebo snílek. Jako by nepatřil do tohoto světa, pouze jím jen tak prochází. „Z té velké výšky sleduji dění, všechna ta těla jak siločáry, každej jen chvíli může bejt první, každej jsme chvíli na okraji,“ zpívá Koubek v písni Sám.

Kdo se nechce soustředit na výjimečné texty, může se nechat nést rozmanitou muzikou. Avšak přísloví „každej pes jiná ves“ pro desku neplatí. Koubek je natolik přesvědčivá osobnost, že si mohl vybírat stylové barvy a dolaďovat s nimi potřebné nálady písní. Díky hostující kapele Traband má za zády uvolněný neworleanský šraml, který by skladbami Příběhy nebo Milá rozhýbal celou ulici. Piano FilipaTopola, který prý Koubka nazval českým Tomem Waitsem, vtisklo písni Galaxie atmosféru nekonečného prostoru i meditativního zasnění. Také pomocíkytar Jana Ponocného či saxofonu Jaroslava Jeřábka se Koubkovy písně posunuly k moderním šansonům, z nichž každý představuje živý hudební svět.

Všechno, každou notu i písmeno, lze Václavu Koubkovi věřit.

Recenze