Václav Koubek

Každý knihkupec potvrdí, že lidé dnes příliš nečtou. A o poezii to nepochybně platí dvojnásobně. Básně jsou však kupodivu přijímány výrazně lépe, pokud je jejich autor či interpret převede do hudební formy. Jarek Nohavica mění svou poezii na písničky pomocí kytary, svérázný umělec Václav Koubek (50) tak činí pomocí tahací harmoniky. A jde mu to skvěle. V poslední době se Koubek věnuje především svému novému projektu Hudební sklepy, tedy pásmu klubových vystoupení písničkářských osobností mezi něž samozřejmě patří i on sám. V jindřichohradeckém Dada Clubu vystoupil Václav Koubek 10. února a způsobil, že podnik Zdeňka Kaspera praskal ve švech.

Říká se o vás, že jste samorost. Není to ale tak, že člověk, který se chce v Česku chovat normálně, je do pozice samorosta vpodstatě dotlačen?

Dalo by se to tak říci. Hodně lidí se nechá snadno zmasírovat. Začínají postrádat sebedůvěru a jsou lehce zmanipulovatelní. A když pak někdo s vlastním názorem řekne „ne, tohleto já nechci“, dostane se nezřídka někam mimo. Být manipulován je ale podle mě horší, než zůstat osamocen na okraji zájmu.

Nejzásadnějšími postavami z branže jsou podle vašich slov ti kolegové, kteří pracují za své peníze, nekradou, nežijí z grantů a nepodporují mafiánský kýč…

Samozřejmě. Nejde ale jen o kolegy z branže. Dříve bývali živnostníci a řemeslníci hrdi na svoje řemeslo a povolání, všeobecně. Tato hrdost se během času bohužel kamsi vytratila. Naše šance spočívá v tom, že se nám tuhle věc podaří alespoň částečně napravit. A finanční granty? To jsou divný peníze. V našem státě jich je navíc hodně postaveno na známostech a nezřídka jsou zbytečně vyplýtvány. Místo aby ty peníze podporovaly fantazii, poezii a představivost, podporují – s trochou nadsázky – módní přehlídky a lesbická show.

Někdo může namítnout, že to podobně funguje všude.

Ano, to je asi pravda. My ale vidíme především Českou republiku. Před pár lety jsem se odstěhoval z Prahy na vesnici nedaleko Deštné a v hlavě jsem měl plno nápadů. Například hrát na nedaleké Červené Lhotě pohádky. Když jsem ale vyrazil na příslušné úřady, abych se pro pohádkový projekt pokusil získat finanční podporu, bylo mi řečeno, že nejsou peníze. Zeptal jsem se, proč tedy zaměstnávají tolik úředníků a ukázal jim záda. Bylo to dost potupný a zaručeně už tam nikdy nevlezu. Pohádky na Červené Lhotě se mi i přes nezájem úřadů podařilo přivést k životu a jejich návštěvnost mi dělá opravdu velkou radost. Díky nízkému vstupnému sice nula od nuly pojde, ale z mého hlediska má projekt přesto smysl a regionální význam.

Jednou jste prohlásil, že posledním zajímavým pořadem v televizi byly události 17. listopadu 1989. Vyvolal ve vás polistopadový vývoj nějaká zklamání?

Velmi velká zklamání. Už roce 1992 jsem se angažoval za postavení komunistické strany mimo zákon. Nevyšlo to. Během porevolučních patnácti let se komunisti zase propojili a to je obrovská chyba. Místo toho aby se investovalo do školství, do zdravotnictví a do kultury se zase jenom krade. A kradou v podstatě pořád stejní lidi a nakradené prachy používají na lumpárny. V Česku bují kriminalita a mafiánství, země stojí na korupci. Už pan Werich říkal, že nemocný strom se musí porazit, nikoliv na něj roubovat.

Co říkáte poněkud bizarnímu vývoji případu financování bytu premiéra Stanislava Grosse?

Podobnou věc, domnívám se, bychom našli u spousty politiků. Naši politici mají totiž naprosto jasné priority. Nejdříve zbohatnout a pak se teprve starat o lidi. Já tvrdím: hanba takové vládě, která je bohatší než národ. A premiér Gross? Co je pro něj jeden nebo dva miliony? V této cause se hraje na nejnižší lidské pudy. Bavit se o penězích, to je přece chléb chudých. Chyba je v tom, že u nás nefunguje systém. Vláda chce, abychom platili daně, my se třeseme nad každým nedohledaným dokladem a pak předseda vlády prohlásí, že mu někdo půjčil milion a on neví kdo. To je nezdravý. Můžeme rovnou na chvíli zhasnout, jako v tom filmu Hoří má panenko, a kdo si co ukradne, ten to bude mít.

Několik let už žijete na venkově, v Chotěmicích nedaleko Deštné u Jindřichova Hradce. Dříve jste ale bydlel v Praze. Cítíte se být Jihočechem?

Ano. Trvalé bydliště mám sice v Praze, ale s rodinou žiju v Chotěmicích, které už mě zajímají mnohem víc než celá Praha. Jsou můj domov. Pravda ovšem je, že vzhledem ke svému povolání doma moc nejsem. Spoustu času strávím na cestách.

Vaším denním dramatem je prý uživit sebe, ženu a děti, nenechat spadnout dům a rvát se s malomyslností těch, co na venkově žijí. Jsou venkované opravdu tak malomyslní?

Situace na českém venkově je doslova absurdní. Hodinu a půl od Prahy si najednou připadám o padesát let pozadu. Nejezdí sem pořádně ani autobus, chybí zde kultura, lidi tady nemají práci a když ji mají, pak ji vykonávají za čtvrtinové peníze než by dostali v Praze. Lidé zde mají důvod k určité malomyslnosti. Zastavil se tu čas a mně je to moc líto.

Strávil jste tři měsíce v Indii. V čem pro vás byl největší přínos této cesty?

Uvědomil jsem si tam především nutnost víry v Boha. Zatímco křesťanství prochází krizí, v Indii ze svého náboženství žijí. Život s Bohem je barevnější a krásnější, víra v Boha rozmělňuje bolesti. Hinduisté jsou mírumilovní, klidní a pospolití, netouží nikam dospět a možná právě proto nikomu neubližují. V Indii panuje duchovní svoboda. A to je krásné.

Vaše simpatie k Indii možná souvisí s tím, že jste odpůrcem konzumního způsobu života. V současném Česku přitom konzum doslova kypí. Domníváte se, že po ukojení hmotných potřeb lidí dojde k jejich návratu k těm pravým hodnotám?

Tak docela ne. Jenom věřím, že mezi námi časem nebude pět procent lidí, hledajících alternativní způsob života, ale třeba dvacet procent. Začínající tisíciletí bude ve znamení duše. Barevnej duchovní svět je zajímavej a lidi si to snad uvědomí.

Ve svých písničkách často zpíváte o svobodě. Čemu říkáte svoboda a co pro vás to slovo znamená?

Svoboda je soběstačnost. Jednotlivce i celého státu. Česká republika má tři vlády, které my živíme. Mám tím na mysli parlament, senát a evropskou vládu. Lidi by přitom měli mít peníze na sebe, na svůj vlastní rozvoj. Mělo by platit „nedávejte peníze státu, investujete peníze do rozvoje vlastní firmy, dokupujte stroje a díky vám bude tenhle stát vypadat podle vašich představ“. Já například, jak už bylo zmíněno, dělám prodělečné pohádky na Červené Lhotě. Ale prodělávat na dobré věci je pořád lepší než dát peníze státu, který špatně hospodaří.

Jaké máte plány do blízké budoucnosti?

Těch projektů mám založených vždy více. Některé se stále odsouvají, jiné se samy překonají a některé zapadnou krásně do konstalace okolností.

Dříve jste se svými písničkami dostával z depresí vyráběných komunisty. Používáte písničky jako antidepresivum i dnes?

Používám. Deprese mívám pravidelně především touto dobou, tedy v únoru. Nevěřím si, propadám nejistotám… A pak najednou odehraju pěknej koncert a všechno je rázem lepší. Lidi v publiku mě doslova nabijou pozitivní energií, jsou mojí ozvěnou a já jsem díky nim na čas vyléčenej.

Svatopluk Doseděl / Patriot journal 3/2005