Václav Koubek

Václav Koubek: Baví mě zabojovat a chytit druhý dech

Už pět let naplňuje Václav Koubek svůj Vesnický hudební klub v Chotěmicích u Soběslavi kvalitní muzikou a další zábavou. Letos program ještě rozšířil.

„Všichni hledáme bod G, ale stačí si vzít dvoumilionový úvěr a do termínu postavit podkroví – a všechny vzruchy jsou překonané,“ S tímto zjištěním vstoupil začátkem června Václav Koubek, písničkář a pábitel, do nové sezony.

Statek v Chotěmicích se skládá z velké hudební stodoly, pivnice, dvou barů, zahrady s bazénem a ohništěm … Proč letos zase stavíte? Dospěl jsem do věku, kdy mí vrstevníci a zvláště jejich manželky už ocení pohodlí v suché posteli v soukromí. Mnozí lidé sem jezdí na víc dní, dosud spali hlavně ve stanech nebo ve stodole. Pokoje v podkroví přijmou hlavně rodiny s dětmi, které sem láká nejen hudba, ale i divadelní pohádky na blízké Červené Lhotě a výlety do okolí.

Kromě podkroví teď vytváříte i „dům pro zábavu“. Co tam bude? Naproti mému statku trčela ruina, kterou jsme teď jen vyčistili a do kamenného dvora usadili pétanque, dovnitř pingpongový stůl, šipky, fotbálek, hry a budou tu hračky i knížky. Potěšila mne i malá zahrada se starou hruškou, která už skomírala, ale teď se znovu zazelenala. Stala se mi symbolem mého stavu, že se vzchopila a probudila v plody. Baví mě zabojovat a chytit druhý dech.

Taky jste zjevně chytil druhý dech – chtělo to odvahu? Vzít si v mém věku úvěr do kultury, to je opravdu velmi pošetilá záležitost. Uvědomil jsem si, že jsem nyní zhruba ve dvou třetinách svého života a chtělo by to začít pracovat na své pointě. Přesně tak, jak se píší scénáře – dospět s příběhem do dvou třetin a pak vymyslet pointu a psát odzadu k těm dvěma třetinám hotového textu. Pointa je vrchol celého příběhu, o ní jde především.

Takže jste se vypravil do banky pro úvěr? Když jsem řešil otázku, zda dožívající střechu zase nějak lepit, nebo ji udělat nově i se slušným podkrovím, musel jsem se rozhodnout. V bance to bylo veselé. Kolik je vám let, pane? Já na to, že sedmapadesát. Ale to už jste v našich tabulkách pro nás mrtvý člověk! A čím se živíte? ….jsem harmonikář. Bankéř sevřel dech, otočil se na stoličce a zvolal: Boženko, pojď sem, to je něco pro tebe!

Ale Boženka to dokázala. Ano, zastavil jsem vše, co mám a teď hraju vabank. Došlo mi, že jestli chci najít svoji tečku, musím právě nyní zariskovat a rozeběhnout se do výkrutu.

Pět sezon v Chotěmicích obnáší už 50 špičkových kapel a písničkářů, další kulturu a zábavu, to vše pro tři a půl tisíce členů vesnického klubu. Je to uzavřená společnost? Členem hudebního klubu se stane každý, kdo přijde na koncert a respektuje nekomerční kulturu. Chce být hledajícím a právě na venkově najít schráň pro svou tvůrčí individualitu. Na začátku nás bylo padesát a za ty roky se počet rozrostl. Jsem rád, že se sem lidé pravidelně vracejí. Silná parta jezdí z Brna a Zlína, hodně návštěvníků je samozřejmě z jižních Čech, ale i z Prahy nebo třeba z Vrchlabí. Ne každý chce být kutilem na své chalupě. Proto jim vyhovuje jezdit na víkend sem. Vozí si třeba i svá cédéčka a v baru pouštějí svou oblíbenou hudbu ostatním.

Takže takový stát ve státě? Spíše skupina utíkající z davu bránit svůj tvůrčí potenciál. Chotěmický klub buduji na svou obranu, stejně jako síť Hudební sklepů, do nichž jsem začlenil víc než třicet nezávislých hudebníků a kapel. Organizuju jim koncerty v menších klubech a sálech vesnických hospod. Písničkáři jsou prvním předvojem. Nejdřív hrají ve výčepu a za rok už tam může přijet celá kapela. Teď mě pohltila stavba, takže počet hospod, kde se Hudební sklepy odehrávají, klesl ze třiceti jen na dvanáct. Ale chci vydržet, protože věřím, že nastane přelom a lidé se zase vrátí k přirozené písničce, k člověčině. Tak jako se teď třeba díky farmářským trhům vracejí k domácím potravinám.

Proto jste řekl, že to děláte na svou obranu? Ano, já prostě chci, aby se zpívalo. A jsem nespokojený se současnou dobou manipulace, kdy státní rádia pořád dokola hrají písně kapel, které tam protlačí vlivné agentury. A kdy v městských kulturních zařízeních pár drahých komerčních hvězd vyčerpá fondy na celý rok. Proto chci, aby se udržela druhá kultura – nebo lépe, aby se rodila kultura třetí, která naváže na underground z dob totality. Musí být nezávislá na státních dotacích a neprůhledných agenturách. Stát se řemeslem i stavem duše. Být schopná soběstačnosti. Já mám teorii, že co má být v budoucnu sebevědomé, musí začít od nuly. Kdo spěchá jít rychle vzhůru, musí přijmout něčí vyspekulované peníze, čímž ztrácí i svou naléhavost a svobodu a stává se něčí investicí.

Proto si vydáváte alba i knížky sám. Co máte nového? Vydal jsem už celkem 13 titulů, z toho čtyři knihy povídek: Hospodské, Vesnické, Trpké a Karí. Teď jsem je sloučil do jedné knížky nazvané Sebrané povídky, takže už nemusím podepisovat každou zvlášť, čímž ušetřím čas. Nahrál jsem také tři alba složená z mých povídek, které vyprávím na koncertech. S reakcí publika je to veselejší než běžné čtení. Posluchači si to mohou vzít do auta, třeba až pojedou do Chorvatska. S tím smíchem tam budou dřív.

Co vám poskytl statek v jižních Čechách? Můžu si tam na koncerty zvát, koho chci. A kapely mají velký zájem u mě hrát, skoro se mi zdá, že je v Čechách víc kapel než posluchačů. Proto jsem letos přišel s novinkou udělat v sobotu odpoledne volná pódia. Kdo se přihlásí, může si zahrát. Každý muzikant jednou začínal, proto dám rád mladým šanci, aby si zkusili před lidmi to, co zatím hrají v garážích a sklepích.

Jaké další novinky přináší pátá sezona v Chotěmicích? Rozšířili jsme nabídku o divadelní večerní středy, při nichž vystoupí například Divadlo Sklep či Malé Vinohradské divadlo, a o týdenní tvůrčí dílny: rockovou, laickou školu hraní na harmoniku, textařskou dílnu, psaní povídek a také třeba protialkoholickou.

Protialkoholickou? To je samozřejmě nadsázka, spíše bych je ale za účasti dobrých vinařů chtěl inspirovat, jak pít s láskou. Ti, co pijí s láskou, pijí s mírou. Proto chci výhledově pořádat degustace, třeba i s cimbálkou. Zatímco pivo lidi utlumí a vede do splínu, víno je inspiruje. Heslo mého workshopu zní: Dejte mi svého opilce a já vám vrátím básníka.

Inspirativní je i prostředí statku, které nese rukopis výtvarné skupiny Ozdobená příroda. Bar prosvětlují dvířka z pračky, v baru visí jízdní kolo s křídly, pivnici hlídá velké embryo. Kde se vzaly?

Jsem podstatou vetešník a protože jsem přes třicet let hrál i divadlo, mám smluvené s divadly, že kulisy a scény poté, co dohrají, zamíří sem ke mně. Tady dožívají jako v mauzoleu. Stejně tak jako staré sedačky, které už lidé z okolí vyřadili, míří do mého Ráje sedaček ve stodole. Diváci na nich sedí při koncertech a když přijdou včas a mají štěstí, mohou si posedět na své vlastní sedačce.

Kdo vám pomáhal dát všemu tomu harampádí nový život? Výtvarná skupina z Prahy, která se jmenuje Ozdobená příroda a přetvořila v naší republice už několik hospod. Líbí se mi, jak dovede spojit věci zdánlivě nespojitelné. Nehodí je na šrot, ale sešroubuje s něčím, co by mě nenapadlo. Tím vzniká nová jednota, vše spolu souvisí a krása lidské práce může znovu vyniknout. A já k tomu chci přidat své nápady, jako například do grilu v zahradě: místo lávových kamenů použít náhrobní, takže na každém steaku bude vypáleno Spi sladce.

Proč máte tak rád staré věci – ostatně i staré harmoniky? Mají duši. O harmonice to platí zvlášť, protože tento nástroj má měch, což je právě ta duše. Kupuji je v bazaru, malé, falešné, hlavně aby už měly něco nažito. Jsem přesvědčený, že harmonika čistí vzduch: Natahuje kouř z hospody, ten se v harmonice usadí mezi žebry, a vyfukuje ven jen čistý vzduch. A právě ta špína uvnitř nástroje, to je ta její pravda. Stejně jak čoudy, co projdou námi – ale jen ta usazenina v nás je skutečná. Na co se mají připravit účastníci vaší letní „Snadné školy hry na harmoniku“? Neučím, navádím. Hlavně začátečníky, kurz pro laiky otvírám každé léto. Noty jsou zakázané, protože ty já také neumím … Zastávám názor, že melodie jsou v nás a k tomu, abychom se projevili, se máme dívat do očí a ne do not. Ačkoli první den účastníci Dílny prvně drží harmoniku, za týden zahrají tři písničky pravou i levou rukou. A pocítí harmonii? S nadsázkou říkám, že kdo chce žít v harmonii, měl by hrát na harmoniku. V tom nástroji je obsažené vše podstatné. Její černé a bílé klávesy jsou smutné a veselé protiklady, na nichž je postavený celý svět a z nichž se skládá děj. Pravou rukou hraju melodii a levou určuju rytmus, jedno bez druhého pozbývá smyslu. Už z principu má v sobě ten nástroj zakletou chybu, není dokonalý a promluví i k lidem, kteří si potřebují zafňukat. Hra na harmoniku je založená na pohybu tam a zpět, tak jako nádech a výdech, mezi nimiž je obsažen celý životní rytmus. Je možné se i na chvíli zastavit, zatajit dech. A to je štěstí. Vnímáte to i při zpěvu? Když člověk zpívá, nejdřív si uvědomí sám sebe. Když zpívá někomu, tak už není sám a najednou je mu dobře na světě. Je vám dobře v Chotěmicích? Mám rád slunce a oproti severu Čech, odkud pocházím, mám tady o měsíc delší sluneční rok. Na zimu sice prchám do Prahy, ale každé léto jsem zas na vsi. Příští léto snad opravím ten protější dům. Třeba by v něm mohla najít zázemí nějaká dílna, která by přinesla i řemeslo a práci, to bych si moc přál. Věřím, že přijdu na něco, co zapadne do koloritu této vsi. Už jste tu zdomácněl? Dostat se do zdejších rodinných vazeb trvá dlouho. Všichni jsou si tu příbuzní. Patnáct let jsem byl náplavou, přistěhovalcem z Prahy. Teprve vzájemné protislužby soused sousedovi vás propojí se vsí – od půjčení nářadí přes poskytnutí stodoly po domácí zabijačku k nabroušení pily až ke skutečné práci jediné reálné za mými ulítlými sny. Ctím zákon, že peníze by měly zůstávat v té vesnici, kde se staví. A doufám, že pak ke mně řemeslníci budou chodit na pivo.

A na muziku? Místní mohou kdykoli volně, protože jsou prostě zdejší a bez jejich tolerance by koncerty ani služby za barem a domácí koláče či pomazánky nebyly. Chci, aby jídlo bylo vesnické a mělo styl. Tety od rybníka přijdou občas na muziku a dají si deci vína, chlapi slyší koncerty filtrované přes zeď pivnice a občas suše řeknou: Ale jo, odtud se už ten bigbít dá poslouchat.

Alena Binterová / Jihočeský deník