Václav Koubek

Václav Koubek (45) je mužem mnoha tváří. Jedni ho znají jako hudebníka, skladatele a harmonikáře, který má na svém kontě už čtyři alba a jehož nezaměnitelný hlas a výraz si člověk zapamatuje stejně rychle jako jakoukoli sebeslavnější a médii propíranou hvězdu pop – music. Druzí ho měli možnost poznat jako vtipného a sebeironického spisovatele (nedávno vydané Karí povídky, Hospodské a Vesnické povídky, Teď je to čistý…), třetí jako divadelního a fimového herce, který si zahrál hlavní roli třeba ve Vojnárově Cestě pustým lesem. Čtvrtí ho mohli potkat s kamerou v ruce (autorské filmy Odjezd, Šatna a Kára), pátí se s ním mohli seznámit v roli baťůžkáře na jeho cestách do Indie. Šestí ho mohli během léta navštívit na jeho celoprázdninové akci alternativní hudby a divadla na Červené Lhotě a sedmí ho mohli vidět v jeho autorských Kabaretech na Baráčnické rychtě (dříve v Železné). Je docela pravděpodobné, že velké procento těchto lidí ho potkalo jen tak v nějaké příjemné hospodě. „Má to bejt veselý? Má to bejt smutný? Má to bejt dumavý?“ zeptal se mě na úplném začátku našeho rozhovoru Václav Koubek. Člověk, který „tak trochu zpívá, píše, tak trochu něco jako showbusiness“ a který, přestože je „antihvězdou“, žádnou reklamu či mediální podporu ke své „slávě“ rozhodně nepotřebuje. Popravdě jsem mu odpověděla, že nevím, a začala odkrývat některé z jeho dalších podob.

Na začátek si neodpustím jednu obligátní otázku: Jak u vás probíhaly letošní, respektive loňské Vánoce? Nedokážu si je totiž představit jinak, než tak, jak je v jedné ze svých písní velice sugestivně popisujete…
Se svojí rodinou jsem je trávil v našem domku na venkově. Vánoce u nás probíhají tak, že jdeme s dětmi dva dny před Štědrým dnem k hajnýmu pro stromek. Tam si popijem, přijmem panáka rumu, vezmem uzený klobásy, a potom jdeme se stromkem, děti umaštěný a já lehce zmaštěnej, zpátky domů. Den předem pak připravuju salát, pustím si muziku, otevřu vínko nebo vaječnej. O Štědrým píchnem srnkám na stromy v lese naše jablka z léta, takže Vánoce jsou u nás pokaždý tradičně stejný a tradičně krásný.

A jaké vám Ježíšek přinesl dárky?
Vše pro teplo – košili, šálu, rukavice…A samozřejmě to nejdůležitější – radost dětí z maličkostí. Tu chvíli, že jsme zase všichni spolu, že jsme přežili to hromobití roku a vše, co se zdálo zlé, se zas maže a jede se na „novej“.

Na podzim vám vyšly tři povídkové knihy, mezi nimi i poprvé vydané Karí povídky, ve kterých popisujete vaše putování po Indii před dvěma lety. Asii z výšky pozorujete jako „chaos, mraveniště lidí a rojiště much“ a její charakteristickou vůni přirovnáváte ke „smradu v Porubě“. Jaké byly vaše další dojmy z Indického poloostrova po tomto prvotním a bezprostředním zážitku?
Do Indie jsem odjel záměrně nedotčený, plný očekávání. Mumraj lidí mě opravdu překvapil, ale daleko víc to byl ten jejich klid a pocit pospolitosti. Hinduismus, který v Jižní Indii panuje, je strašně mírumilovnej. Je to mír spojený s pocitem, že člověk nežije jen život pro vítězství, nemusí nikam dospět. A když nespěchá, aby si v tom jednom dni urval, co může, tak vlastně ani nemůže druhým ublížit. My Evropané jsme naučení soutěžit. Jsme omezeni konečností našeho bytí, to znamená, že do nějakýho času si musíme koupit dům, do nějakýho času se musíme oženit, do nějakýho času musíme mít rodinu, do nějakýho času musíme naplnit konvence, které jsou zde poměrně úzké. V Indii člověk zapomene na konec, daleko více vám tam vytane vaše pomíjivost života současného v pohledu nekonečnosti životů příštích. Nemusíte tedy někoho druhého vytlačovat, můžete svůj život prožít duchovně. Je to absolutní duchovní svoboda.

Indům závidíte to, že že mají narozdíl od nás, Evropanů, Velký vůz celý, „nevytunelovaný“. Jaké další rozdíly vás mezi východní a západoevropskou tradicí překvapily, popřípadě zaskočily?
Ano, závidím. Z pohledu nás, konzumních Evropanů, oni žijí v pohádkách a veškeré své bohatství mají ve hvězdách a ve vesmírné energii. Velký vůz mají tím pádem plný a veškeré bohatství si v něm vezou. Z jejich pohledu pak my máme život na zemi prázdnej. Stejně tak je tomu i s Bohy. Víra v Boha se u nás stala pro mnohé proklamací, chápou ho příliš materiálně, jako naivní přežitek. Přitom už jen představou Boha může člověk ze sebe vypudit různé démony hněvu, podezíravosti, závisti a mrzutosti stravující jeho energii. Věřit v Boha tedy není víra, ale obrovská radost z toho, že už jenom napojením se na větší můžeme spálit mnoho bolestí a trápení.

Ve svých Karí povídkách se stylizujete do role malého českého Neználka, který do Indie spadl přinejmenším z Měsíce. Který je nejen výborným, ale zároveň vtipným a sebeironickým průvodcem po tomto obrovském a neznámém prostoru. Zároveň tvrdíte, že ten, kdo přežije pobyt v Indii, přežije všechno. Je tomu skutečně tak?
Myslím že ano a každej by tam měl jet. Povídky jsou záměrně viděny očima outsidera, který nemá bohatství a ani společenské uznání, proto tady nic neznamená. V Indii pak poznává, že právě toto je jeho předností. Tam je bohatý ten, kdo nemá nic, a nese bohatství uvnitř sebe. Každej z nás může bejt bohatej, ale nepoznáme to podle kabátu, domu, auta, ale až při krizový situaci, v jednání se druhým člověkem. To bychom se potom velice divili, jak se ti zdánlivě bohatí chovají chudě.

Život je karí tady a svět je Indie. A kdo v ní nebyl, není a nebude," prohlašujete také v jedné povídce. Zároveň tvrdíte, že jste tam poprvé zažil prázdno. Jaké to je?
O přijímání prázdna už mi vyprávěl Petr Kavan, kterého jsem tady znal a tam zase potkal. Je to vlastně můj guru, což je ten, kdo vám dává příklad, kdo vás vede, a tím může být třeba i vaše babička. O někoho se zespodu opíráte, chcete chvíli jít jeho cestou. Někoho zase míjíte a sdílíte s ním jeho bytí, ale nikdy není dobré dívat se shora. Soucit je základem východního pozitivního myšlení, to znamená, že všichni jsou vám rovni. Hledejme vyšší a nepřipouštějme si nižší. Udržujme v sobě pocit prázdna a okolí nás bude neustále naplňovat.

Je vám ve vašem niterním životě bližší vnitřní řád v podobě chrámu, nebo cesta, volnost, hledání a neustálé směřování někam, do neznáma?
Mně je nejbližší normální hospoda a o Indii bych asi vůbec neměl mluvit. Zkušenosti z Indie jsou pro mě poznáním, které můžu konfrontovat s každým jiným poznáním. Rád střídám světy a prostředí a prostřednictvím konfrontace mého já s tím novým prostředím se něčemu novému učím. Takže cesta… Do Indie jsem odjížděl s komlexem, že už této nové době a jejímu řádu nestačím, že už mi není pětadvacet ani pětatřicet, že už jsem odepsanej, že nestihnu rychlej a excentrickej krok, kterej k nám přišel s přílivem západoevropského sebevědomého stylu. Té deprese jsem se zbavil teprve po návratu z Indie.

Na to jsem se chtěla zeptat… Změnila vás Indie nějakým způsobem „k lepšímu“?
Nezměnila, jsem pořád stejnej padouch, ale dala mi vědomí, že se teď dokážu s určitými věcmi porovnat. Při řešení nějaké situace si dokážu říct, jak bych se choval, kdybych byl Indem, jak bych se choval jako ten, kým jsem byl před dvaceti lety. Toto porovnání mi dává jakousi výslednici, díky které získávám nejen pohled do více stran, ale především nadhled. Můžu potom některý svý rozhodnutí udělat slušněji vůči svýmu okolí. Nemusím být v popředí, ba naopak. Po všech turbulencích a klokotání zde okysličující se vody už nejsem na dně, nejsem už bezvládným zrnkem písku, ale chci být plovoucím listem nesoucím se na hladině. Před odjezdem do Indie jsem vnímal jen svou přítomnost, po návratu se mi s každým dnem vrací nějaký malér z minula, jenž mohu snad ještě očistit. Ale ještě k té předchozí otázce… Před odjezdem jsem chtěl mít své věci stále uspořádané, v nějakém řádu, už i proto, že jsem odpovědný za svou rodinu. Vše mě nutí dávat si nějakej plán a vytvářet si idealistický obraz. Nakonec to ale dopadá tak, že se mi neustále rozbíjí, nikdy nejsou věci tak, jak bych je chtěl mít, a já musím neustále improvizovat. A toto pravidlo improvizace platí jak pro nás, tak pro Indii. Ať je člověk kdekoli, měl by ho v sobě neustále evokovat.

Pojďme teď k vaší muzice. Jak jste se k ní vlastně dostal?
Vždycky mě bavily příběhy a zároveň jsem zjistil, že se v něčem neustále opakují, že se samy sobě v něčem podobají a že ty historky vypovídají víc o současnosti. A že o tom všem můžu i zpívat. Bavilo mě dotýkat se těch lidských příkoří a hledat z nich cestu ven mě baví dodnes. Veškeré problémy dneška jsou problémy sociálními. Ať je to bouře na Václaváku, nebo kriminalita bílých límečků, či jednoho bezdomovce, má vpodstatě jeden společný jmenovatel – strach. Osvobození můžeme najít zase jen v nás samých, tam je naše východisko.

Když už jsme u té sociální otázky…Dokážete si představit situaci, ve které by vám nezbylo nic jiného než stát na ulici a prodávat třeba Patrona?
Dokážu a nejspíš jsem povinnen volat napoplach. Jestli se do nového tisíciletí nezmění naše myšlení z materiálního na ekologické, budeme jistě všichni rádi, když jako prodejci Patrona nebudeme muset být prodejci patron… Ne, vážně, prodej Patrona je přeci práce důstojná. Ve své největší krizi jsem dělal sanitáře a pomáhal v nemocnici. Tato práce mě hrozně naplňovala, protože to byla konkrétní pomoc konkrétnímu člověku. Dojdete pak k poznání, že nikdo na tom není tak špatně, aby nenašel někoho, kdo na tom je ještě hůř. A člověk, který někomu pomůže, má už vlastně vyhráno, protože tím pomůže především sobě.

Vraťme se ale zpět k vaší muzice…Při vašem zpěvu by konzervativně založený hudební odborník pravděpodobně po několika taktech omdlel. Jak probíhala cesta k vašemu specifickému sebevyjádření?
Když zpívám o bolestech, tak nemůžu bejt čistej. Jsem takovej, jakej jsem – chraplavej, štiplavej, zakuckávám se, šumluju, neudržím rytmus, měním tóniny, mám tam přehmaty, nejsem reklama, ale v mých bolestivých písních je vždy zakódováno východisko. Jsem prostě holt ta hrouda. Někdo se rád dívá na hliněný sochy, jiný zase na vyleštěný. Je to můj styl a ten je snesitelný zas jen v hospodě a ve svém prostředí, kde vznikl.

Jan I. Wunch vás v jedné ze svých recenzí označil za „antihvězdu“, já bych vás nazvala „osvíceným starcem českého hospodského šansonu“. Jak byste sebe nebo svůj styl pojmenoval vy sám?
Písnička.

Prošel jste nějakým hudebním vzděláním, nebo jste umělec – samouk?
Rok nebo dva chodil do hudební školy, ale ta škola mi nikdy nic nedala, nebavilo mě cvičit a zkoušet etudy. Ve svých deseti letech jsem ji opustil a k harmonice jsem se vrátil později. Nakonec jsem se „prohrál“ i k vlastním písničkám a dokonce i k honoráři. Ale než o umění, jedná se spíš o vítězství vůle.

Během posledních tří čtyř let jste začal vystupovat i společně s jinými hudebníky, předtím jste byl výlučně akordeonista – sólista. Která poloha vám vyhovuje více?
Nejraději hraju sám, protože mám větší šanci upoutat diváka více k textu, jenž je u mých písní důležitější. Když potom hraji s dalšími nástroji, musí dát velký pozor na přirozené aranže, protože ty nabubřelé by potlačily obsah textu.

Vraťme se ještě k vašemu vystupování s kapelou. Jak jste se dostal ke spolupráci s hudební formací Traband?
Občas potkám někoho na koncertech, občas mě někdo osloví s vlastní nahrávkou. A Traband mi připadl jako rocková dechovka. Začal jsem s nimi tedy hrát a na podzim bychom měli vydávat společnou desku, která se nejspíš bude jmenovat Dechy.

Kdykoli si pročítám vaše písňové texty nebo kratší prózy, vždy si vás představím nejen vizuálně, ale především slyším váš nezaměnitelný hlas, vaši nezaměnitelnou dikci. Jste odjakživa „bavičem“?
Nevím, ale asi ano, protože když je člověk denně ve společnosti – na mejdanu nebo večírku, stane se to tak trochu jeho životním stylem. Ve svém volnu se ale naopak snažím někam zašít – do soukromí.

Divím se, že vám ještě nikdo z televizní branže nenabídl uvádět nějaký vtipný a zábavný pořad. Přijal byste tuto nabídku?
Tak toho se nejvíc bojím… Když vidím lidi, kterých si vážím, jak je televize zformuje do zcela jinýho technickýho projevu a šarže, doufám, že se nic podobného nestane mně. Myslím, že moje místo je na živých akcích. A navíc – mezi diváky by asi musel sedět úplně jiný kompars a i koncepce pořadu by musela být úplně jiná, abych se neztrapnil, abych dokázal lidi okolo sebe pobavit… Všichni známe ty pořady, kdy se baviči sejdou na horské chatě a vyprávějí si veselé historky a kamera čučí a šminky tečou a vtip nepřichází… I šmíra může být krásná ve správné světle a umění se stane šmírou, je-li vsazené do nevhodného rámu.

Přijde mi, že z vás vaše vlastní texty či kratší prózy vycházejí se stejnou lehkostí hospodských rozprávek jako váš přirozený vnitřní hlas. Je tomu opravdu tak, nebo je za tím spousta dřiny?
Samozřejmě, čím déle tu kterou píseň hraju, tím jsem si v ní jistější. U povídek zase můžu opakováním víc improvizovat, texty v nich neustále dorůstají, až je můžu konečně i napsat.

O některých dalších profesích, kterých jste během svého života vystřídal bezpočet, jste už mluvil. Která z nich vám přirostla k srdci nejvíce? Na kterou naopak nerad vzpomínáte?
Určitě nerad vzpomínám na to, když jsem asi čtrnáct dní dělal strojního inženýra. V té kanceláři jsme seděli čtyři, měli jsme pevnou pracovní dobu, stejnou přestávku na oběd, stejné povinnosti a nic nového vyjma malérů nepřicházelo. Člověk, který do té kanceláře jednou vejde, je při východu z ní starej. Už i po roce je to na něm znát. Podvědomě se podřizuje strojům a otupí. Nejraději jsem dělal pastevce, byl jsem podřízen jen čtyřem ročním obdobím.

Co v nejbližší době připravujete, na co a kam se chystáte?
Krátkodobě navštívím Ameriku, kde budu mít v dubnu na naší ambasádě koncert. Potom se tam zdržím a budu cestovat, o čemž už jsem dlouho snil. Na podzim by měla vyjít naše společná deska s Trabandem, do konce roku snad vydám i knihu Samouk na harmoniku, tedy jakousi laickou školu. Přestože dodnes neznám noty, už dvacet let se hudbou živím. Tato kniha bude školou chápání sama sebe jako součásti tohoto nástroje a nikoli toho, že nástroj je něco, na co se vyluzují tóny. Chci v ní začínat motivem od nějaké zkušenosti a ten pak rytmizovat. V závěru písně by měl nastoupit nadhled, který by měl celou onu bolest zlehčit a očistit. Hodně bolesti pohromadě je tedy vlastně krásné a je zdrojem sdělnosti.

A co prázdniny v jihočeské Červené Lhotě?
Červená Lhota vedle zámku je už letos akcí mé ženy, tady jsem konečně už jen ředitelem. Po třech letech tradice běží akce úspěšně bez problémů. Během pohádkového léta a předprázdninových školních zájezdů se tu vystřídá řada ryze principálských pohádek v podání pouličních hráčů. O víkendech hrajem vždy dvakrát denně, pro rodiče s dětmi a vlastně to do velké míry děláme i proto, aby se rodiny cítily spolu pohromadě a skvěle.

Ve vaší proslulé vegetariánské historce o hledání životní cesty a o čekání na nirvánu nakonec dopadnete tak, že sníte celý bůček na posezení a ono toužebně očekávané se dostaví. Vše napovídá tomu, že berete živit jako množinu neustále se proměňujících a často absurdních kontrastů…
Vidíte, jak malý rozdíl je mezi spojením „sníte bůček“ a „sníte o nirváně“… V okamžiku lidské slabosti z těchto chvilkových porážek vznikají ty nejpodařenější historky. Život bez snů je nudnej a smutnej a příběh lidského pochybení je zajímavější než ten neomylný.

I přes epičnost a tragičnost mnoha vašich textů působíte na široké okolí spokojeně a vyrovnaně. Jste šťastný?
Jsem smířený. Od jisté chvíle, kdy jsem se našel, jsem mířil výš, až jsem zjistil, že to výš nejde, že jsem toho na to málo stihl dost a že je načase, aby tenhle příběh dělaly třeba moje děti. Je načase se smířit s tím, že to moje už je z větší části naplněno a že to, co jsem si namaloval, bych si nyní měl už jenom lehce vyšrafovat. Být spolu jen s cestou, již jsem obešel, a osobně ji zevnitř naplňovat. Nebo jinak, obrazněji… Když stavíme základy pro svůj velký dům a už na počátku se rozhodujeme pro stále širší základ, docela dobře se může stát, že svůj dům nikdy nedostavíme. Naplněním by asi mělo být dotáhnout to až k tý zvoničce nahoře, tam zazvonit a odejít. Ten dům je přece o sloupech, klenbách, oknech a veškeré kráse uvnitř. Nemám rád odbyté domy a sám pociťuju, že už je načase, abych ten svůj pomyslný a bytostný hnal od těch základů nahoru a dodělal onu zvoničku. A ještě navíc zacinkal…

Epilog, k němuž neexistuje otázka
Každý svůj scénář píši od začátku, to je nejlepší. Krásně se rozvíjí a baví. A v jedné chvíli, když už je tam těch postav mnoho a samy sobě se až příliš podobají, musí přejít zákonitě ve střety. První se střetnou ty postavy, které jsou bez jinakosti, a pak teprve pode mnou na papíře přijde to pravé drama, protože vtáhnou jinými vazbami do konfliktu i to nečekaný. Na konci musí přijít ušlechtilý závěr, protože můj scénář i divák musí odejít šťastní. Uprostřed té vřavy samožijících postav tedy psaní scénáře přeruším a nechám je sobě samým napospas. Začnu psát příběh od pointy, odzadu, neboť na konci mi přeci jen nejvíc záleží.
Stane se ovšem, že ony dvě protijdoucí dějové linky od začátku a od konce se mi nepotkají. Nastane hluché místo, krizový bod, kdy se někoho nebo něčeho musíme zbavit. Je to místo nijaký, v němž se kolikrát role vedlejší změní na roli hlavní. Vše, co se dosud událo, se v tomto místě jinak jeví. I dobré může být zlé a zlé je odpustitelné.
Nikdo neví, kde v jeho čase ono místo je. Každý tuto svoji životní chvíli zmatku máme jinde. A jelikož nevíme, kdy a kde končí náš životní scénář, a musíme toto období nutně řešit, ledasco v něm musíme přejít a zakamuflovat.
Ve filmu v tomto v tomto mrtvém bodě nasadím hodně hudby a obrázků přírody. V divadle předsadím komika. Na koncertě přiznám faleš, protože každej jednou musíme hrát, abychom svůj příběh dokončili. Tu krizovou chvíli jsme přiznáním já i vy právě překonali. A na závěr… Spějeme k dobrému konci.

Barbora Gregorová / Nový prostor