Václav Koubek

„Najednou mi nestačí slova,“ říká Václav Koubek a vrací se z venkova do města pro další příběhy.

"…a tak jsem ty bankéře učil, že harmonika je hra protikladů, celý svět je postavený na protikladech a chceme-li žít v harmonii, pak tím pádem musíme hrát na harmoniku. " Takový dar vyprávění má Václav Koubek – svérázný písničkář, povídkář, scénárista, herec, pábitel, cestovatel, programový outsider i nesmiřitelný kritik konzumního způsobu života. Chlapík mnoha dovedností, který se před osmi lety odebral s rodinou hledat klid na venkov, aby teď, když jej našel, před ním zase utíkal do Prahy.

Jak to bylo s těmi bankéři?
To je má laická škola hry na harmoniku, kterou jsem si otevřel v DaDa clubu v Jindřichově Hradci. Mám tam kamaráda, který mě učil angličtinu – praktické lekce o běžných situacích, prostě hodinový dialog v hospodě. Na oplátku jsem ho pak učil na harmoniku. On míval přede mnou angličtinu v bance a pak si vždycky potřeboval se mnou odpočinout u piva. Jenomže bankéřům prozradil, že po nich učívá jednoho takového mimoně – a oni hned, že by tu praktickou angličtinu taky potřebovali, tak přišli s ním. Tam zjistili, že já ho pak učím na harmoniku a řekli, že by to taky zkusili. Hodili kravaty přes měch a já je učil Stavěli tesaři a postupně i další lidovky. Nakoupil jsem v bazaru harmoniky a oni platili outratu. V dubnu jsem jim předal můj osobní certifikát a všech šest žáků pak suverénně zahrálo písničku pravou i levou rukou.

Brali jste i teorii?
Noty ne, protože ty já neumím a nikdy umět nebudu. Pro mě jsou zbytečné, já potřebuji vnímat hudbu jako sluchař. Ale vykládal jsem jim o duši harmoniky, o smyslu černých a bílých kláves jako protikladů, z nichž se skládá děj. Pravou rukou hraji melodii a levou určuji rytmus, jedno bez druhého pozbývá smyslu. Hra na harmoniku je založena na pohybu tam a zpět, tak jako nádech a výdech, mezi nimiž je obsažen celý životní rytmus. Je možné se i na chvíli zastavit, zatajit dech. A to je štěstí. Štěstí – a taky ticho. Třeba je ticho důležitější než hudba. A hudba je potřeba jen k tomu, aby bylo ticho něčím ohraničené.

A co zpěv?
Když člověk zpívá, nejdřív si uvědomí sám sebe. Když zpívá někomu, tak už není sám a najednou je mu dobře na světě.

Vidím, že máte muzikoterapii dobře propracovanou.
Ale to je právě díky harmonice, protože ten nástroj má měch, tedy duši. Kupuji si je v bazaru, malé, dvouoktávové, falešné, hlavně, aby už měly něco zažito. Taky je často ztrácím, někdy mi ji ukradnou. Třeba na hlavním nádraží, ale tam bych bezdomovcům klidně harmoniky rozdával, aby na ně v rámci terapie hráli. Bylo by to užitečné i proto, že harmonika čistí vzduch: Natahuje kouř z hospody, ten se v harmonice usadí mezi žebry, a vyfukuje čistý vzduch. A právě ta špína uvnitř nástroje, to je ta její pravda. Kouř, který prošel lidským dechem.

Máte s léčbou za pomoci harmoniky vlastní zkušenost?
Jasně, muziku jsem jako terapii používal od začátku, všechny první písničky vznikaly jako obrana vůči depresi z divné doby. Depka je ostatně pořád moje živnost, bez ní bych nenapsal ani ránu. Je začátkem všeho štěstí.

Ale vaše písničky mi nepřipadají tak depresivní.
Šířit negativní energii je rouhání. I když třeba moje písně vypadají smutně, dávají naději. To je povinnost.

S harmonikou máte dobrou šanci navodit různé nálady…
To je pravda. Oproti strunným nástrojům má větší rozsah dynamičnosti, dokáže plakat, štěkat, kvičet… Ten nástroj má různé barvy, výhodou je jeho lidovost. Navíc má v sobě z principu obsaženou chybu, a protože lidi už mají dost dokonalosti a touží po chybě, harmonika se jim líbí. Cítím, že se vrací období přirozenosti, barbarství, člověčiny, sprostoty. Proto jsou teď oblíbené balkánské dechovky.

Co posloucháte vy?
Třeba Toma Waitse a teď z našich třeba Radůzu, ta její nová deska je nádherná. U nás doma hraje od rána do večera, protože si ji pouští má žena a mé děti. Tak to tam pořád poslouchám, až se bojím, abych pak nevylezl na pódium a nezačal hrát Radůzu.

S jakou muzikou jste začínal?
V patnácti letech jsem v hospodě potkal muzikanty z Originálního pražského synkopického orchestru. Hráli tam a zeptali se mě, jestli taky náhodou na něco neumím. Říkám, že jsem jako dítě zkoušel harmoniku, a oni, ať ji příště vezmu s sebou. Tak jsem se přes týden naučil jednu písničku, pak jsem s ní za nimi přišel, oni spustili se mnou a mě to začalo bavit. Hospoda zpívala s námi, tak jsem si řekl, to chci dělat. Postupně jsem se sám naučil asi padesát lidovek a pak hrál písničky vlastní.

Ale místo umělecké dráhy jste nakonec nastoupil na Vysokou školu strojní v Liberci.
Hlásil jsem se na FAMU i na DAMU, jenže mě nevzali. Šel jsem tedy na strojní fakultu, ale moc mě to nebavilo, a tak jsem hned po vystudování šel pást krávy. Ještě při škole jsem ale externě nastoupil do Hanáckého divadla, tam jsem se seznámil s Dášou Voňkovou a rozjely se koncerty.

Dáša Andrtová – Voňková je také jedním z patnácti hudebníků, které jste zařadil do svého projektu Hudební sklepy. Letos v říjnu ho rozjíždíte naplno, organizujete koncerty ve čtyřiceti českých a moravských klubech. Proč takové nasazení?
Vlastně to dělám na svou obranu. Jsem nespokojený s touto dobou manipulace a chci, aby se udržela druhá kultura – nebo lépe, aby se zrodila třetí, navazující na tu druhou kulturu undergroundu z totality. Musí být nezávislá na státních dotacích a neprůhledných agenturách. Být schopna soběstačnosti.Proto buduji síť podobně smýšlejících pořadatelů, vracejícího se publika a písničkářů, kteří mají jistý občanský postoj. Nejsme mediálně nijak zvlášť podporováni, ani nejsme účastni korupce vysílacích časů ve státních médiích. Všimněte si, kdo hraje ve vašich městských kulturních zařízeních? Pár drahých komerčních hvězd, které vyčerpají fondy na celý rok.

Tak jste se rozhodl jít vlastní cestou.
Já prostě chci, aby se zpívalo. Jít tou nejjednodušší cestou individualistů do nejmenších soukromých prostor. Za komunistů jsme hráli na chalupách, půdách a v hospodách, protože jsme neměli přehrávky a bez nich to nešlo. Tak teď se vážeme na soukromé aktivity a postaráme se zase sami o sebe. To mi připadá fér, důstojné a hlavně za své.

Říkáte to, jako byste rezignoval.
Já mám teorii, že co má být v budoucnu sebevědomé, musí začít od nuly. Kdo chce jít rychle nahoru, musí přijmout něčí vyspekulované peníze, a tím ztrácí svou svobodu. Protože je pak jen něčí investicí. Stačí obrátit pozornost k samé podstatě věci. Jestliže státní rozhlas a média jako veřejnoprávní instituce mají informovat o dění kolem, měla by povinně představit každý křest CD. Zkuste si ale jeden den dělat čárky, kolikrát se opakuje jeden hit či více hvězd jedné agentury. Zjistíte, že ta stanice už veřejnoprávní není.

V Hudebních sklepech vystoupí Hutka, Janota, Merta, Šarközi, Karásek, Třešňák, Dědeček, Burian, Kohout, Janoušek, Noha. Dragoun a Filip Topol. Proč zrovna oni?
Protože mám v každém klubu zatím po jednom dni a víc se mi jich do roku nevešlo. Je to pár jmen, mezi kterými souzním a dvacet let je střídám na stejných místech. Nejsem pro Hudební sklepy agenturou, ale dramaturgem.

Není to tedy uzavřená společnost?
Nejde o žádnou společnost, ale o nápad titulu Hudební sklepy, že kultura má přicházet přirozeně odspodu a nikoli z billboardů. Že vytvořená síť nezávislých klubů může sloužit třeba i novým písničkářům, protože doma v kuchyni se písničkářem nikdo nestane.

Jaká máte měřítka?
Písničkáři jsou tak trochu i básníci (Václavek), klauni (Konvrzek), satirici (Vokatá), bojovníci (P.Nos), všeumětelové (Veit), hledači (Váša), pouličníci (Baťa), lyrici (Pospíšil), šansoniéři (Kočičková) a všelijací amatéři i budoucí profíci, kteří si jdou vlastní tvorbou za tím svým.

Díky internetu to máte určitě snazší, tím spíš, že velkou část vašeho publika tvoří studenti a intelektuálové, kteří si náplň večera rozhodně neurčují podle televizního programu.
Nebýt nekonečnosti nové techniky a konečnosti věku vlivných, tak by tu pohyb určovali jen podvodníci let minulých. Internetový obchod mně opravdu pomáhá aspoň přežít. CD je prostředek, ale živý člověk je vždy originál.

Proč jste si od vydavatelství koupil zpět své nahrávky?
Žádné vydavatelství nemá dostatečnou motivaci, vyjma zisku, vás více prosadit. Dnes vydá vás a zítra už hledá jiného. Své desky si musíte od něj kupovat již předražené a neumí pružně slevit, když je to v zájmu posluchačů. Náš žánr bude vždy menšinový, aby se prosadil do distribučních sítí. Ale nezříkám se zásadně vydavatelství – jen těch nepružných. Kdo ví, třeba tím mravenčím prodejem nakonec prodám za čas takové množství, že budu zajímavý i pro velkého nakladatele. Na začátku je vždy lopota, ale písničkařina sama jsou též – a možná především – ony naježděné kilometry.

Jak teď prodáváte?
Do obchodu se neprosadím, a tak nejvíc desek a knížek prodám na koncertech či na dobírku přes internet.

Na rubu letáku s programem Hudebních sklepů se dočítám, že jste vydal čtyři alba plus jedno dětské, tři knížky a jednu videokazetu s autorskými filmy. Co chystáte teď?
Pracuji současně na vícero projektech a z toho třeba jeden vyjde.

To není zrovna povzbudivé.
Proč? I na těch, které se zrovna nepodaří uskutečnit, se něco naučím. Jsou to prohrané bitvy, ne války.

Tak jinak – kdy vydáte novou desku a jaká bude?
Písničky už mám napsané, teď zkoušíme. Vracím se ke své domácí kapele, s níž jsem dělal všechny nahrávky: budu tam mít saxofon, bubny, mandolínu, chtěl bych i trumpetu či klarinet. Chci víc nástrojů, aby byla muzika barevnější. Ale kdo ví, třeba dojdou peníze či trpělivost a zvolím zas sólovou cestu.

Zkoušel jste hrát i s kapelou Traband či s Pavlem Fajtem. Proč to nevyšlo?
Společné hraní s Trabandem jsme dva roky jen plánovali, ale nedotáhli. Pak jsem zkoušel s Pavlem Fajtem, vnášel do hraní precizní a jazzové prvky a já měl pocit, že se z mých písní vytrácejí emoce.

Kvůli roli v pohádce jste se musel učit na housle. Nemáte chuť ovládnout ještě jiný nástroj?
Na ty housle jsem tam nehrál já. Učil jsem se je jenom držet. Na další nástroj teď nepomýšlím. Abych řekl pravdu, chci své připravované písničky už uzavřít a vydat společně s Best of všech mých šesti CD. Kromě Hudebních sklepů bych se teď rád věnoval chvíli i jiným věcem.

Jakým?
Třeba režii projektu … A obraz žije, který začínám připravovat v Praze. Bude to hodina hudby různých žánrů a obrazů deseti výtvarníků, ve které chci převést performery do stylizované pohybové formy. Už mi nestačí slova, potřebuji obraz, tajemství, poezii gest, chci se spojit s dalšími obory… Taky bych se rád vrátil ke kameře, kdysi jsem točil filmy na šestnáctku a teď chodím do počítačového kurzu učit se digitální technice. Dokončuji scénář ze své knížky Vesnické povídky. K němu bych napsal rád i písničky nebo do toho zapojil písničkáře.

Čili z venkova zpátky do Prahy.
Samotného mě překvapilo, že když jsem konečně na venkově vše dostavěl a vyladil, žene mě to zpět do města. Asi nemám dost odvahy a vzdělanosti, abych mohl pracovat jen se svým nitrem. Klid mě zneklidňuje. Má patetická duše se ve chvíli klidu bouří. Potřebuji změnu a jednoduché příběhy. To složité nosím v sobě. Takže na čas, třeba na zimu, do Prahy, ale v létě nemůžu přerušit tradici mé agentury Kulturního léta u zámku Červená Lhota, kde by zdomácněly i Hudební sklepy.

Na co se ve městě těšíte?
Na náhody. Potkat zase staré známé, ale třeba si i anonymně sednou do koutku kavárny a tiše si něco škrabat. Být zas kulisou toho šumu a vytrhávat věty, které máme všichni na jazyku a jen čekáme, kdo ji první vysloví. A já budu mít refrén.

Vesnickému životu jste věnoval knížku. Už vás neinspiruje?
Když teď byla ve vsi pouť, vzal jsem zas na popud místních harmoniku a pro radost zahrál lidovky. Za těch osm let se tu dost změnilo. Ti starší se vytratili a ti noví, nejmladší, mým písním nerozumějí. V té vsi mám tolik sousedů jako v mém bývalém paneláku. Všechny znám, ale už vedle nich jen mlčím.

Naštěstí máte své publikum v klubech, na festivalech, hrál jste i v kostele či na ulici… Kde se vám hraje nejhůř?
Špatně se mi hraje třeba v novostavbě, naopak krásné to může být v kostele, jen je potřeba chvíli počkat, až se prostor rozezní. Nejhorší to bývá v plenéru, zvlášť tam, kde jsou pohromadě děti, psi a opilci. V té chvíli závidím ptákům nad hlavou, že nemusí hrát sólo.

A co festivaly?
Určitě jsou dobrou prezentací pro písničkáře a příjemnou možností setkat se s publikem. Vystoupení jsou zde ale velmi krátká, nesoustředěná a neuzavřená prostorem. Já vím, že mi na koncertě tak dvacet minut trvá, než se diváci vposlouchají, zapomenou na své trable a otevřou se. Pak už si je vedu, ztišené, zklidněné, schopné vnímat poezii. Jsou ale i výjimky, jako třeba rockový festival v Trutnově, kde jsme dostali celý den na vedlejším podiu a podařilo se i zde vytvořit atmosféru.

Harmonika vám dává šanci dívat se lidem do očí. Jde to?
Pomůže to. Proto mám raději hraní v klubech. Vnímám publikum hodně přesně, když jeden odejde, rozhodí mě to. Při koncertě se snažím připomenout si pocit, v němž jsem psal tu kterou písničku, a když přes oči cítím odezvu, je to krásnej mráz na temeni.

A pak že nemáte chuť na muziku…
Poslední dobou jsem dost náladový a vím, že to, co dělám proti své vůli, nebude dobré. Mám chuť psát. Už mám rozmyšlené hořké povídky o podnikatelských neúspěších. Připadají mi groteskní ta fiaska, kdy v primitivních podmínkách chceme stavět vzdušné projekty. Baví mě fabulovat, přehánět a v tom je mi příkladem Ivan Vyskočil, který mě učil na Lidové konzervatoři. Jenže on dosáhl výšin nejen talentem, vzdělaností, ale hlavně pílí trpělivě dotahovat ony příběhy.

Dotahovat příběhy? A jak to máte s písničkami?
Stavba písničky se podle mě podobá stavbě povídky, vždycky je třeba vědět, odkud kam chci posluchače nebo čtenáře dovést. Když mě něco napadne, vždycky zvažuji, jestli je to na písničku, povídku nebo třeba do scénáře. Písničky začínám tím, že si vymyslím refrén, potom sloky, až vznikne báseň. Tu si opakuji tak dlouho, až získá rytmus. Pak si ji přezpívám do melodie a poté beru do ruky harmoniku. Příběh nejdřív převyprávím v hospodě, pak ho párkrát řeknu na koncertě, ověřím si reakce posluchačů a teprve potom ho napíšu. A první větu píšu vždy jako poslední.

Alena Binterová / FOLK & COUNTRY 10/03