Václav Koubek

Český rozhlas je po nedělním obědě dobrým společníkem i těm, kteří nejsou na pohádky. Stačí jen hodinku počkat a přeladit na Vltavu. Tam ve dvě začíná pravidelné Setkávání se zajímavými hosty a tématy pro nedělní odpoledne. V tom posledním minulého roku byla hostitelkou naše přední fonodokumentaristka Lenka Jaklová, hostem pak Václav Koubek. Znám jej osobně, a tak si dovolím tvrdit, že na málokoho se tolik hodí staré české pojmenování samorost, samozřejmě v původním a nikoli dřevěném slova smyslu. Jediné ucelené a administrativně potvrzení vzdělání, kterého dosáhl – je absolventem liberecké techniky – pokud vím nikdy profesionálně neuplatnil. Během „setkávání“ několikrát zdůraznil svůj bytostný odpor nejenom ke školám vůbec, ale i k jakémukoli standardnímu učení jako takovému.

Zato pestrost jeho „životních univerzit“ je u dnešního českého padesátníka opravdu nevšední: hospodský bavič, harmonikář a zpěvák, pasák dobytka, komponista a textař (jeden z mála hitmakerů mezi českými písničkáři „normalizačních“ let), herec filmový i divadelní, šansoniér a kabaretiér, literát a filmař (scénárista, producent, kameraman i režisér), tulák a cestovatel na moři i na souši od Evropy přes středomoří až po Dálný východ, v neposlední řadě i organizátor a manažer v oblasti performativního umění, svérázný filosof. Věřte nevěřte, téměř ve všech těchto oborech se více či méně dokázal prosadit i v profesionální oblasti. Přitom co do výslovnosti téměř logopedický případ, pěvecká intonace nic moc. Zažil jsem zoufalé potíže, které nastaly, když měl zapsat do not svou scénickou hudbu k představení, aby ji DILIA uznala k vyplácení tantiém. Ale nepředbíhejme.

L. Jaklová sice Koubka i jeho tvorbu zřejmě dobře zná, ale jako správná dokumentaristka to nedá znát; nechlubí se tím, ani neobtěžuje. Jenom při pozorném sledování struktury střídmých otázek si uvědomíme, že u kormidla rozhovoru není plavec v neznámých vodách, ale moře znalý lodivod, který ví, na jaké trase lze ulovit nejvíc.

Proletářské teplické dětství, kádrový původ svého času záviděníhodný. Akordeon po tatínkovi. Rozhodující moment: zjistil, že sám dokáže zabavit hospodu. A v šestnácti druhý zážitek téhož druhu: Jaroslav Hutka, sám se svou kytarou, zaujme na dvě hodiny celou Lucernu. Obdiv a ztotožnění. Já jednou taky! Lidé přece chtějí, aby někdo za ně vyzpíval a vykřičel jejich trápení!

Následovaly nejrůznější amatérské i poloprofesionální umělecké aktivity, posléze únik před vojenskou službou socialistické vlasti i před nátlakem neméně socialistické tajné policie ke skutečnému dobytku: stal se pastevcem JZD v Jeseníkách. Městský kluk celoročně v přírodě, celoživotní poznamenání.

A nyní, milí čtenáři, ukázka Koubkova „Dichtung“. Cituji volně po paměti: „Jednou pro mě přiběhli na pastvu, že mám v kanceláři telefon, že volá nějaký doktor. Předtím jsem hlásil, že je jedna kráva nemocná, a tak jsem si myslel, že je to zvěrolékař. Běžím tam dva kilometry, zvednu sluchátko a ozve se dramaturg loutkového divadla v Praze, který mi nabízí angažmá. Tak jdu zpátky, omluvím se kravám a jedu do Prahy.“ Wahrheit: ten telefon zazvonil jindy a jinde, totiž v kanceláři prostějovského Hanáckého divadla. V. K., ačkoli pouhý externista hrající v divadle párkrát do měsíce, byl v tu chvíli neuvěřitelnou náhodou právě přímo v místnosti; později se navíc ukázalo, že jeho skromňoučký Pražský byt je v domě na druhém konci téže letenské ulice, kde dodnes bydlím já. Já, který bohužel nejsem doktorem přes zvířátka, ale tehdy jsem byl na druhém konci drátu. Koubkova verze je jistě poetičtější, ale která má fatálnější srocení náhod?

Z pětasedmdesátiminutového rozhlasového rozhovoru jsem se dozvěděl mnohé, co jsem buď vůbec netušil nebo si neuvědomil, nedal do souvislostí. Když jsem Koubka na základě spatření na jednom představení Vizity v klubu v Řeznické „lanařil“ do divadla, věděl jsem jediné: nespočet nedostatků a nedokonalostí vyvažuje tím, co se naučit nedá: Má charisma; nenaučitelnou schopnost, která je pro současné divadelní herectví, dosti přesně nazývané osobnostní, skutečným conditio sine qua non. Když jsme po letech divadlo oba (dobrovolně) opouštěli, věděl jsem navíc vlastně jenom to, že je to člověk s neskutečným tvůrčím „přetlakem“ a neuvěřitelnou odvahou paradoxně nepřímo úměrnou vědomostem a zkušenostem v příslušné oblasti. Určité věci dokáží jenom blázni; nevědí, že něco prostě nejde, a tak to udělají.

Vašek Koubek je ušlechtilý diletant (od italského il diletto – potěšení), který nejenom sebe, ale i svou rodinu dokáže uživit tím, co ho těší. Amatér v původním, neekonomickém slova smyslu. Nejméně v jedné oblasti je ale vrcholným suverénem: říkejme tomu šoumen, enterteiner, bavič, performer, aktér autorského divadla jednoho herce. Má to i teoreticky promyšlené. Při vystoupení nezůstává u písniček, protože jsou většinou vážné až smutné a vyžadují posluchačské soustředění. Prokládá je povídkami, během nichž se lidé zasmějí a odpočinou si. Obojí jsme slyšeli i z rádia. Reprodukce  – ať už živá nebo ze záznamu – je ale svým způsobem krutá. Zatímco písničky vycházely dokonale, vyprávění někdy ano, někdy ne. Občas ztrácelo autenticitu, literární nedokonalosti se vyjevovaly, nekompenzovány kontaktem s publikem. Elektronické médium není divadlo a charisma se ztrácí v drátech, o éteru nemluvě.

Veškerá Koubkova autorská tvorba – a s jinou se u něj nesetkáme, ať jde o knížky, zvukové nosiče nebo veřejná vystoupení – vyrůstá z jeho životních zážitků. Jakkoli se zaklíná svou fantazií a představivostí, je vlastně svým způsobem realista. Netvoří bez konkrétní inspirace, potřebuje zážitky, které by dofabulovával. Krása jeho metafor není vymyšlená; je domýšlená a snad právě proto je tak působivá, na její základ si můžeme sáhnout.

V závěru se tento uomo universale sice bezelstně přiznal ke své všestranné nedovzdělanosti, ale zároveň jako nějaký Krysař vyzval mladé: „Nenechte se na začátku zviklat, jděte odvážně za svým snem, nenechte se připravit o své štěstí, každý může uspět“. Zní to hezky, ale obávám se, že na místě je spíše skepse. Diskrétnost, kterou musí být vybaven každý dobrý dokumentarista živých lidských osudů, i plachost, cudnost a skromnost stálice českých sálků v hospodách, kavárních, čajovnách, klubech, divadélkách i sklepech totiž způsobily, že paradoxně ani jedinkrát nezaznělo slovo talent. Jakoby to bylo něco samozřejmého. Leč: Dnes již nesporná umělecká dráha, kterou má V. K. za sebou, stojí na zcela výjimečném, uhrančivém talentu ojedinělé síly. Sám se považuje výslovně za podivína a v mnoha ohledech jím určitě je. Je to podivín okouzlující, originální, výjimečný. Právě proto jen nemnozí jej mohou následovat. My ostatní jej můžeme jenom obdivovat a těšit se jeho dílem.

Petr Pavlovský / Český rozhlas