Václav Koubek

Svérázný umělec Václav Koubek vede v Chotěmicích na Táborsku Vesnický klub, z něhož se stala vyhlášená oáza pro vyznavače nekomerční muziky a hravosti. Celé léto nabízí koncerty a originální akce, kurzy hraní na harmoniku bez not a lidové angličtiny, rybaření, turnaje i jiné kratochvíle.

Hraje se ve stylově zařízené stodole a nejlepší místo pro odpočinek je v síti zapletené do koruny vzrostlé třešně. Soudě podle počtu lidí v sále, ve vtipně vybavených barech i na stromě má letos Koubek vskutku úrodnou sezonu.

Na strom, po jehož větvích je rozvěšena síť tak důmyslně, že vytváří řadu kapes s výhledem do krajiny i šanci zblízka naslouchat šumění listů, zatím nejobratněji vylezl frontman kapely Traband Jarda Svoboda. Prý se dřív věnoval horolezectví, a když v Chotěmicích hrál, uvítal možnost vidět zase svět z nadhledu.

Některé diváky to láká dokonce i při večerních koncertech, a protože se hudba line po celém statku, usazují se do sítě jako do lóže v opeře. „Někdy tam pak usnou, a jak se v noci v síti převracejí, visí ráno třeba hlavou dolů. Vypadají, jakoby uzráli, tak je sklízím,“ usmívá se Koubek.

Předtím se tento netypický chalupář z Prahy pochlubil svým pěstitelským úspěchem – broskvoní obtěžkanou krásně červenými plody. Hůř mu to však jde v oboru fauna. Když chtěl chovat holuby, vždycky mu ulétli k původnímu majiteli. Podlepil jim tedy křídla a ještě jim je pro jistotu sešil sešívačkou. Odešli od něj pěšky.

Když na další víkend vyhlásil akci Husobraní, musel ji odvolat. Zjistil totiž, že je příliš netrpělivý – husy českého venkova jsou v srpnu ještě hubené.

A králíci se mu kdysi přemnožili natolik, že jim soused v obavě o svou úrodu musel nastražit tak důmyslné pasti, jako jsou nášlapné květáky, časované kedlubny či vystřelovací zelí. Koubek to líčí ve své knize Vesnické povídky a jako důkaz hromadné likvidace dosud schovává prázdné králíkárny. Teď ho napadlo, že kotce přemění v další ozdobu důmyslně zařízeného statku. „Udělám z nich uzamykatelné schránky, do nichž si lidé budou moci odkládat cennosti,“ plánuje.

Hravost, fantazie a poetika jsou znát na každém kroku, takže není divu, že počet členů Vesnického klubu už dosahuje dvou tisíc. „Je to takový stát ve státě,“ vysvětluje všestranný umělec, který venkov označuje za přirozené prostředí pro život.

Přitom dobře ví, jak těžké je tam živobytí. Neodrazuje ho to ale od dalších plánů, jako je například oživení historické kovárny.

„Chceme ji otevřít příští rok, pár kilometrů odtud je zámek Červená Lhota a turisté budou mít u nás další cíl výletu,“ věří umělecký kovář Stanislav Rovný, který tento obor vyučuje v Praze a vytváří také rekvizity pro filmy.

Hudební program Vesnického klubu naplňuje Koubek výhradně muzikanty svého srdce. Nedávno tu hráli například Vladimír Mišík či Michal Prokop, do konce srpna se vystřídají ještě třeba irští The Hogs, kapely Echt! či Krausberry. Program je na www.vaclavkoubek.cz.

„Víno, ženy, děti, zpěv, mumraj i starodávný klid, setkání na zeleném trávníku i soukromí v síti koruny stromu. Byl to dobrý koncert,“ shrnul Jan Spálený, který s kapelou ASPM hrál nedávno ve zcela zaplněné stodole.

Koubek tam ale dovede uspořádat i koncert pro pět posluchačů a hrát při něm jak o život. To když chtěl nedávno ukázat svým žákům, že harmonika je ďábelským nástrojem, který stojí za to ovládnout. Uspořádal kurz hraní bez not a slíbil studentům, že za pět dnů budou umět tři písničky. Čtvrtý den přišel úkol hrát současně pravou i levou rukou. Je to obtížné a žáci, dospělí lidé různého věku i profesí, se s tím mořili natolik, až se navzájem rozhádali.

Harmonika jako součást těla Atak jim Koubek rozsvítil tři sluníčka, která září na pódium měkce a přívětivě, a vystoupil na obhajobu svého osudového hudebního nástroje považovaného za součást lidského těla.

„Harmonika má duši. Hra na ni je založena na pohybu tam a zpět, tak jako nádech a výdech, mezi nimiž je obsažen celý životní rytmus,“ řekl. A vyprávěl o smyslu černých a bílých kláves jako protikladů, z nichž se skládá děj. Pravou rukou hraje melodii a levou určuje rytmus. Jedno bez druhého pozbývá smyslu – tak jako v životě.

Alena Binterová, ČTK / Mladá fronta DNES, 20. 8. 2008