Václav Koubek

Měl jste po ukončení studií představu, jakým směrem se bude odvíjet vaše životní i umělecká dráha?
Já už od dětství chtěl být na volné noze, hlavně proto, abych si žil svobodně a nemusel každý ráno vstávat do práce. Za totáče" kdy bylo zaměstnání povinné byl takový způsob živobytí dost vysoký horizont. Zkoušel jsem se dostat na různé umělecké školy, ale nakonec jsem zůstal u amatérského divadla. Dnes už to tak není, ale tehdá bylo amatérských divadel požehnaně a my ochotníci setkávající se na různých festivalech,čekali zda si nás někdo všimne a nabídne skutečné angažmá.

To už vás doprovázela i harmonika?
Na harmoniku jsem se naučil později,zpočátku jen několik lidovek, které se hrály a zpívaly u nás v hospodě. Tehdy jsem obdivoval písničkáře, jako byli Hutka, Merta i Voňková. Později jsem začal i já skládat vlastní písničky,pro pobavení ale i sdělení svých trápení.Když mi bylo dvacet, potřeboval jsem tak trochu představovat svoji poezii, dnes už se mi, harmonika stala spíš řemeslem. Možná bych měl dělat něco jiného a vážnějšího, ale stále se mi ozývají kluby, abych jim přijel zazpívat. Takže mě vlastně těší,že ty mé písničky berou i ti mladší.

Váš životní optimismus se odráží i ve vaší tváři. Působíte totiž dojmem mladšího člověka?
Asi proto, že si stále hraji se slovíčky a jsem mezi juniory.Stále improvizuji, což je u mne předpoklad živé a tvůrčí práce a svým způsobem mě to asi i omlazuje. Vždy jsem měl problém zapojit se do konvencí, na rozdíl od mých vrstevníků, kteří jsou mnohem rozumnější. Pro mě jsou rozum a jistota, které si neseme životem s sebou takovým šedivým světem. Já jsem dobrodruh a potřebuji barvy!
Nedávno jsem začal psát básničku a z ní písničku, která se jmenuje Za zdí a je o nás zvědavých šilhajících za pomyslnou zeď,a poznaní tajemství které skrývá. Jenže cesta zpět nás nepokorných může být mnohdy mnohem těžší, zeď z druhé strany může být nezdolatelná a už se zpátky přelézt nedá a my tam třeba zůstaneme zcela osamoceni. Pravdou zůstává, že někdy může cesta znamenat jen spoustu malérů, ale ty také jednou pominou. Jsou vlastně daní za to, že člověk ten krok do neznáma udělal.

Vy asi nedostatkem odvahy udělat krok do neznáma netrpíte?
Beru to tak, že nejisté kroky dělat musím a do rizika zkrátka jdu. Kumšt se dá dělat buď tak, že máte načteno nebo nažito. Já jsem nebyl žádný knihomol a ve škole moc neprospíval, takže jsem zvolil formu „nažití“. Zdrojem pro hledání poezie bude asi ta moje zvídavost, která mi pořád zůstala. Někdy jsem v maléru, někdy mám úspěch. I malér beru vlastně jako zkušenost, která je pro mě stejně důležitá a potřebná jako jiný pozitivní prožitek. Nikdy jsem však dopředu nespekuloval, skočil jsem do nápadu a čekal, jak to dopadne. Nechám se unášet větrem, a vím, že potřebuji neustále změnu a nechci stereotyp.

Potřebujete ke svému životu tuláctví?
Myslím, že určitě. Je to moje zásadní filosofie být stále v pohybu.Už jako dítě jsem miloval tajné bunkry. Žil jsem jen s matkou, která hodně pracovala, takže jsem byl takové toulavé dítě s klíči na gumě na krku. Ale mě to bavilo. Vzpomínám, že jsme s ostatními dětmi sedávaly na jaře často v lomu u táboráku a oni musely před desátou domů, já ne. Svoboda pro mne bude vždy prvořadá…

Takže jste si užil i desetidenní putování po Vysočině vloni v létě?
Byl to výborný nápad a vyšlo i počasí. Každý den jsem ušel 25 až 30 kilometrů, měl jsem domluvená stanoviště, kde jsem hrál a přespával. Myslím, že řada z nás ani netuší, jak krásné jsou Čechy a jak úžasnou přírodu tady máme.

Čím vás právě venkov tak fascinuje?
Mám pocit, že lidé z venkova jsou mnohem průzračnější a čitelnější.Že nemusí blafovat jako lidé ve městě. Každý si nese svoji charakteristiku, se kterou si v té své dědině vede. Právě teď mám rozepsanou divadelní hru, jejímž základem budou moje vesnické povídky, což by jako téma na divadle mohlo být přitažlivé.

Po pěti letech odluky chystáte návrat k divadlu jako herec a měla by to být role vám přímo ušitá na míru…
Ano. Dostal jsem teď hostovačku v Národním divadle, kde zkouším ve hře Zvony- Fráni Šrámka.Není to hlavní role, ale já říkám, že je vždy jen na herci, kolik si toho na zkouškách utrhne (smích).

A kolik si dokážete utrhnout vy?
Moje postava hospodského harmonikáře je zdánlivě malá, vystoupí až ve 3. dějství a má pouze jednu větu, ale já věřím, že se s harmonikou prosadím i do dějství jiných (smích). Mám pocit, že dějiny tvoří víc ti, kdo mlčí a činí, než ti, co mluví. Takže já tam celou dobu mlčím a na konci mám jedinou ale zato zásadní větu.

Jsou pro vás jižní Čechy druhým domovem?
Já vlastně jsem v jižních Čechách doma. Bydlel jsem tady dvanáct let, teď jsem ale pocítil, že se musím ukázat také v Praze. Rok nebo dva si dám Prahu, ale vnitřně zůstanu pořád na jihu.V lětě na jihu a v zimě ve městě.
Zima je u mne vždy obdobím splínů a organisační prací je zaháním. Zarputilost,vehementnost a vnitřní vzdor jsou ideální pro vysedávání u počítače a tak si můžu psát a připravovat věci na léto. Zatímco léto je otevřené poezii,cestě a potkávání nových lidí.

V Budějovicích před vaším koncertem jsme mluvili také o tom, že si vás lidé stylizují do svérázné postavy…mohl byste to trochu přiblížit nebo vysvětlit?
Děláte-li něco na co vlastně nemáte stáváte se okolí podivínem.

Co byste odpověděl na to, kdyby vám někdo vytýkal, že neznáte noty a nezpíváte čistě?
Ale to mi říkají všichni už třicet let a já se zatím již stejnou dobu tím živím a snad jsem z toho svého amatérství udělal dokonce i žánr.

Vlaďka Pavlová / Deníky Bohemia