Václav Koubek

Václav Koubek je jedním z mála svérázných a originálních umělců dneška. Je to především básník, který svou poezii s pomocí harmoniky mění v písničky. Je ale také režisérem, hercem a spisovatelem. Působil mimo jiné v Hanáckém divadle, Ústředním loutkovém divadle a Loutkovém divadle v Opavě.

V poslední době se věnuje produkci svého projektu Hudební sklepy. Vydal desky: Ozvěny malých scén (1985), Obrazy (1992), Šaty šupáka (1993), Bezvětří (1996), Lítám (1999), Já a můj táta (2002). Je autorem několika povídkových knížek: Vesnické povídky, Hospodské povídky, Karí povídky. Hrál například ve filmech: Mikola a Mikolko (1987), Cesta pustým lesem (1996), Čert ví proč (2002).

Jako písničkář vystupuje většinou na malých scénách – v hospůdkách, čajovnách; a na různých festivalech po celé republice.

Pořád bydlíte na venkově?
Mám tam hlavní bydliště, ale tím, že hodně cestuju a hraju po republice, strávím doma třetinu měsíce a dvě třetiny na cestách.

Dřív jste bydlel v Praze. Proč jste se přestěhoval na venkov?
První impuls přišel v osmdesátých letech, kdy jsem na dva roky utekl z města a stal se pastevcem. Bydlel jsem v domě, kam se sjížděli lidé kolem kultury. A tam jsem si řekl, že až jednou budu mít peníze, koupím si dům a budu tam zvát přátele, kteří hrají muziku, divadlo… Po devadesátém roce jsem prodal byt a koupil dům v jižních Čechách. Tehdy jsem to udělal hlavně kvůli rodině. Měl jsem pocit, že alternativní, klidnější způsob života dá v mých dětech vyrůst něčemu slušnějšímu.

Co vás přivedlo na myšlenku začít s Hudebními sklepy?
Líbilo se mi, jakým způsobem se v osmdesátých letech šířila nezávislá kultura. Písničkáři hráli různě po půdách a sklepích chalup. Myslel jsem si, že by byla škoda, aby o to současná generace přišla. Chtěl jsem znovu oživit tradici zpívajících filosofů jako jsou třeba Hutka, Merta, Třešňák nebo Karásek. Šlo mi o to, aby se udržovala ta pro Čechy svébytná písničkařina.

Co vás v životě drží nad vodou? Je to hudba?
Jsem chvíli nad vodou a chvíli pod vodou a pohybuju se v rovinách od eufórií po absolutní deprese. Dřív mi hudba hodně pomáhala se z těch depresí dostat. Bylo to v době, kdy jsem měl strach z komunismu, z toho, že mě zavřou, nenechají studovat nebo, že mě nepustí za hranice. Potřeboval jsem se toho strachu zbavit, a tak jsem se z něj vyzpíval. Písničky se pro mě staly terapií a zjistil jsem, že se staly terapií i jiným, protože jsem za ně vyslovoval stejný názor. A tím, že jsem ho zveřejnil, osvobodil jsem je i sebe. K radosti nevede veselá písnička, ale naopak ta smutná…

Jaké písničky píšete teď?
Snažím se teď dělat spíš pohodovější písničky. Mám pocit, že doba je strašně patetická a chaotická, proto je dobré lidi stmelovat, dávat jim důvěru.

Pracujete na nějaké desce nebo knížce?
Asi bych už měl, abych nepřišel o diváky (smích). Teď se ale spíš věnuju produkci a dramaturgii. Dostal jsem se do věku, kdy jsem pragmatičtější. Muzika potřebuje daleko většího úleťáka. Ale když mám za sebou rodinu, kterou musím uživit a dům, který potřebuje opravit, musím se dost věnovat těm organizačním věcem. Člověk potřebuje nějakou tu úsporu, aby mohl na čas vypadnout z toho pragmatismu a stát se básníkem.

Takže praktický život s poezií nejde dohromady?
Čím víc se člověk věnuje těm praktickým věcem, tím míň je básníkem a naopak. Poezie je citlivá, musí se dělat dechem, musí vonět… V praktickém životě je citlivost na škodu. Ale myslím, že právě v tom střídání protikladů se vytváří rovnováha.