Václav Koubek

„Mám pocit že úředníci a vedení veřejnoprávních institucí se chovají jako soukromníci a nenápadně si privatizují stát,“ říká v rozhovoru Václav Koubek (53), svérázný písničkář, spisovatel, herec a režisér, který je též duchovním otcem úspěšného projektu Hudební sklepy. V Jindřichově Hradci se tyto pravidelné písničkářské akce konají pod střechou Dada Clubu Zdeňka Kaspera, jehož hlediště Václav Koubek (tentokrát posílen kytaristou Honzou Ponocným) minulý měsíc opět beznadějně vyprodal.

Na čem právě pracujete?

Dá se říct, že mě zcela pohlcuje produkce mého členského Vesnického klubu. Umělecké aktivity v tuto chvíli musím v sobě poněkud potlačit.

Pohádkové léto na Červené Lhotě letos ale bude…?

Samozřejmě. Tuhle akci jsem za 11 let nepřerušil a tradice je pro mne svatá. Letos bych chtěl navíc sezonu završit bájí Červené Lhoty vzniklé v mé divadelní dílně.

Vždycky jste chtěl žít na volné noze. Proč? Vadí vám ranní vstávání?

Spíš nemám rád nadřízené. Pracovní režim si chci určovat sám. Někdy pracuju o víkendu, jindy si udělám třeba volné pondělí nebo úterý. Je to jen na mně. Vlastně nepracuji, ale své povolání žiji.

Herečka Eva Holubová, vaše kamarádka, se doznala ke svému někdejšímu alkoholismu. Pokud byste měl i vy nějakou „třináctou komnatu“, byl byste schopen obdobné otevřené výpovědi?

Nejsem si jist, zda bych se svěřoval zrovna v České televizi, ale otevřený jinak určitě jsem. Za sebe se nestydím, nemám si co vyčítat. Svoji třináctou komnatu má každý. Včetně mě a vás, ale proč se v tom nimrat. Buďme přirození.

Říká se, že nač sáhnete, to se vám podaří. Přitom jste se nechal slyšet, že byste vše nejraději hodil za hlavu a začal znovu…

Jo, to jsem i zkoušel, ale ono to nejde. Po padesátce se už znovu začít nedá, lze jen dobrušovat a čistit stávající. Ba dnes i přistupuji na taktiku, že cesta vpřed může vést i přes cestu zpět.

Tvrdíte, že jste střídavě nad vodou a v depresi. Je to opravdu tak?

Spíš tomu tak bývalo. V mém věku už člověka deprese opouštějí. Dřív jsem mířil strašně vysoko, chtěl jsem toho zvládnout moc. Dnes jsem smířen s tím, že mistrovství tkví v detailech. Nová generace pracuje s jiným výrazivem a generace moje, že už je jaksi v autu. Proč se tím ale nechat deprimovat? Tak to je.

Na druhou stranu jste ale několikrát řekl, že bez deprese nic kloudného nenapíšete. Nebyl tedy váš boj proti depresím kontraproduktivní?

Svým způsobem možná ano. Deprese mi při tvorbě skutečně pomáhala. V obraně proti sklíčenosti jsem si po zákazu škol a v nepřejícném prostředí hledal svůj styl. Teď mám za sebou půlroční pobyt v nemocnici, kde jsem skončil ochrnutý po klíštěti, a na ledacos se zase dívám jinak. Bylo mi řečeno, že možná i nebudu chodit. Dřívější deprese v tu chvíli kupodivu zmizely a na jejich místo nastoupil jakýsi psychický obranný systém. Řekl bych, že deprese si může dovolit jenom člověk zdravý. Naštěstí se ta katastrofická diagnóza nevyplnila a já se zbrnkávám z nemoci ven.

Současnost nazýváte dobou manipulace. Dá se říct, že v Česku nejste moc spokojený?

Jak se to vezme. Mám pocit, že by se tu mělo zrušit hodně dřevních zákonů pro usnadnění podnikání a pro větší svobodu člověka. Domnívám se, že individuality jsou v téhle zemi pořád diskriminovány a státní moloch, že je neustále potlačuje. Doba tvoří zákony a nikoli zákony dobu. Díky současné liberálnější vládě se situace lepší, ale pořád tu chybí větší osobní prostor.Čin je stále považován za bláznovství.

Vítáte prý každý kulturní počin, navazující na předlistopadový underground. Má dnes takový underground své posluchače, čtenáře či diváky?

Nepochybně má. Sklepní umění – jedno zda hudebníci, malíři, filmaři či divadelníci – jdou jako první cestou k něčemu osobnějšímu. Vše roste od spodu. Narůstá okruh těch co hledají odpověď na dnešní chaos. A bystré publikum pochopí. Toto živé nenahradí žádné kompoty chrlící se z TýVí.

Může dnes underground fungovat bez různých grantů, agentur atp.?

Jistě. Ba musí. Jako vždy být nezávislý. Kultura je živnost jako každá jiná a věřím, že se dočkáme doby kdy bude rozpuštěno i její slavné ministerstvo.

Veřejnoprávní rádio a televize u nás podle vás prakticky neexistují. Jak to myslíte?

Tak, že těmto institucím prostě nevěřím. Mám dojem, že jsou zprivatizovány všechny veřejnoprávní média. A stejný dojem mám i z úřadů, magistrátů atp. Tam si taky všichni hrají do ruky. Úředníci a vedení veřejnoprávních institucí se chovají jako soukromníci a potichu si privatizují stát.Já to dokonce kvituju a při změně systému vedle privátních klubů, nemocnic, podniků atd. nelze ani jinak, ale proč u toho šeptají a používají dvojí metr? Otevřte okna!

V našem minulém rozhovoru (Patriot 3/05) jste politoval lidi na vesnici. Řekl jste, že se na vsi zastavil čas. Některé venkovany jste tím trochu popudil…

Proč by měli být popuzeni? Já nemám vůbec nic proti lidem z venkova. Naopak! Jen tvrdím, že stát by se měl změnit na soukromé agentury pracující mnohem plošněji a nezvýhodňovat lidi z měst. Znám takové, co na venkově chtěli začít dělat řemeslo. Víte, jak dopadli? Prakticky všichni zkrachovali a se svými živnostmi se následně přesunuli do města. Což o čemsi nedobrém zřetelně vypovídá. Ale dost stesků, zkusme něco začít dělat. Jedno jak, třeba zrovna s blázny které když život nakopne tak udělají ještě salto.

Sváťa Doseděl / Patriot journal 4/2008